Březen 2018

25.Nezaměstnaný

6. března 2018 v 9:18 Čas kolem mne
Za oknem drobný déšť skrápí kraj. Studené kapky vody se noří do promrzlého koberce hnědé trávy, aby ji znovu probudil k životu. Blíží se jaro. Je cítit ve vzduchu, je slyšet ve zpěvu kosů i déšť ho nese ve svých kapkách. Za pár dnů se krajina promění z rezavě hnědé na jasnou zelenou. Slunce znova prozáří rodící se listy a první motýly se prolétnou třepotavým letem nad první trávou.
Na okenním parapetu bytu, kde bydlím, už rozkvetly květy téměř všech orchidejí. Stojím nad nimi a pozoruji přes skleněné tabule okna svět pode mnou. Z výšky sedmého patra se všechno zdá malé a nicotné. Lidé velikosti odrostlejších mravenců, auta podobná angličákům i domky ze stavebnic Lego. Všechno je malé, jen starosti, které obklopuji mou mysl, jsou stejně velké a ponuré, tak jako před mnoha měsíci. Ani jarní déšť je neproměnil v radostné myšlenky, ba ani ptačí zpěv je nezahnal do kouta.
Počítám den za dnem od okamžiku, kdy jsem musel opustit zaměstnání a proměnil se v nepotřebnou věc současnosti. Žádný cit, žádné slovo, žádná útěcha nedokáže zahnat chmurné myšlenky. Dynamická vnitřní síla se pomalu propadá do tiché nečinnosti. Stránky s nabídkami práce se už dávno staly ranní rozcvičkou mysli. Odpovědi potencionálních zaměstnavatelů se stále stejnou nabídkou otrocké práce za méně než mizivou mzdu, mě už také nepřekvapí. Toužím po dobré práci, po pocitu dosaženého úspěchů, po pocitu zasloužené mzdy a po chvíli odpočinku, kdy si za vydělané peníze budu moci dopřát radosti, které potěší mou utrápenou duši, kdy budu moci obdarovat své blízké drobnými dary a radost v jejich očích bude mi vytouženou odměnou.
Tak jak studené kapky drobného deště, tak studí marné čekání moji mysl. Nadšení se mění ve vzdor, touha po úspěchu dostává barvu hořkého zklamání a chuť po změně, už neroste, už stagnuje, schne a mizí pod náporem marnosti. Venku za oknem začne za pár dnů jaro. V mé mysli končí podzim a mrazivá všednost zabíjí všechny touhy a přání.
Ze sklíčenosti v srdci čekám na okamžik, kdy mi nezbude už žádna možnost, než přijmout pracovní podmínky otroka, který se plahočí celý den v práci, aby na sklonku dne, ulehl ke krátkému spánku, na jehož konci začíná další den nekonečné roboty. Bez vidiny zasloužené odměny, neboť jeho mzda jen stěží pokryje nejnutnější životní potřeby součastného světa. Přes okenní tabule pozoruji svět. Svět pode mnou. Svět, jehož i já jsem součásti a kladu si otázku "Co bude dál?".