Začátek

7. února 2017 v 12:56
Když se člověk zahledí do své minulosti, často ho napadá spousta otázek, co by kdyby. Ve svých životech jsme udělali všichni mnoho rozhodnutí a spoustu z nich ještě uděláme. Každé z těchto rozhodnutí bylo a je přitom výsledkem dané situace v tom jediném okamžiku. Mnohdy jen o chvilku dříve nebo později, rozhodli bychom se jinak. Pokud se nad tím zamyslíme, rozhodnuti je řetěz událostí, která konáme soustavně a z nichž jen některá považujeme za natolik významná, že se k nim ve vzpomínkách vracíme. Čas je tím okamžikem, kterým všechno začíná. Rozhodnutí, která jsme učinili, jsme vždy udělali podle nejlepších zkušenosti a znalosti, která jsme měli. O rozhodnutích není potřeba pochybovat. Stalo se. Není prospěšné se v budoucnosti trápit otázku, proč a ani doufat, že jsme mohli všechno změnit.
Osud se skládá z cest mnoha bytosti vzájemně pospojovaných, přičemž nezdar jedné bytosti znamená úspěch pro jiné. Proto jsem přesvědčený, že osud jako takový, změnit nelze. Toho čeho sám ve svých vzpomínkách lituji, je způsob, jakým jsem svá rozhodnutí udělal. Slov, která jsem řekl a nemusel. Rady, které jsem mohl dát a nedal. Okamžiku, kdy jsem mohl někomu poděkovat a nevyužil jsem toho. Vždyť to co neuděláme teď a myslíme si, jak mnoho na to máme času, bude zítra vzdálenou minulosti, která už nepůjde zvrátit.
Před mnoha lety jsem v domnění, že se blížím ke konci své cesty, začal zapisovat své vzpomínky i své úvahy v domnění, že najdu ospravedlnění pro své nezdary a životní neúspěchy. To co jsem našel, je víra, že všechno co konáme a děláme, včetně závažných rozhodnutí, jsou ukazatelé, které nás vedou vpřed po široké cestě osudu. Široké proto, že můžeme jít dál i tak abychom umožnili jít po stejné cestě i druhým. Budeme-li se hrnout bezohledně vpřed, abychom druhým bránili v jejich cestě, logicky sami budeme padat a tvrdě si prodírat svou cestu vpřed.
Od mého rozhodnutí začít psát uplynulo mnoho času, už šetřím slovy na papíře i na klávesnici. To, že jsem se mohl vypsat ze svých výčitek a úvah, mi dalo sílu zpovědi. V tomto mi pomohl i tento blog, na kterém jsem mohl psát své úvahy, bez toho aniž bych si kladl otázku, zda je bude někdo číst. Veřejný blog je zpovědnice, ve které vyjadřujeme své skryté myšlenky, ve které odhalujeme své představy a přání, beze strachu z toho, že bychom byli někým zesměšňování či zatracování. Když v sobě dusíte slova, o která se nemůžete podělit, je to jakoby, jste dusili sami sebe. Nejde o to, aby někdo tyto slova vyslyšel, jde o to, vypustit ta dusící slova ven, ven ze svého nitra, abyste je mohli slyšet i vy sami. Tam venku totiž znějí úplně jinak než ukryté v nitrech vašich těl.
A tak nyní, očištěn od svých pochybnosti kráčím po cestě osudu dál, vědom si své vlastní hodnoty a také toho, že nejsem ničím menším a ani větším, než všichni Ti, co kráčejí stejným směrem se mnou. Konec cesty, o kterém jsem si myslel, že se blíží, se stal vlastně novým začátkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 7. února 2017 v 16:17 | Reagovat

Přeji ti hodně štěstí v životě, a ať se i daří dobře :-)

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 7. února 2017 v 16:57 | Reagovat

´Mnoho štěstí a Tvých splněných snů.

3 Jana Jana | E-mail | Web | 8. února 2017 v 14:41 | Reagovat

Líbí se mi, jak vnímáš blog - jakožto jakousi nezaujatou zpovědnici ... Já mám totiž na blogu od jistých dob strach z toho, že mne lidi budou kamenovat ... Možná je to ale díky ztrátě anonymity ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama