Říjen 2016

Druhý listopad

31. října 2016 v 7:17 | Igun |  Básně

Tichá je mrazivá noc podzimu
Zahrada křížů plná, v poli tu stojí
Mihotavé světla svící ozařuji jména
vytesaná do mramoru

Měsíc září na nebi plném hvězd
Na kraji hřbitova oči do tmy svítí
To zvědava liška přišla vzdát hold
hrobům pokrytých kvítím

Barevné věnce i kytice prosté
Plno, plno hořících svící
V zemi dlí těla neživých blízkých
co nemohou, tuto krásu již zřítí

Nenosím věnce ba ani květy
Plamínek ohně mám ve své hrudi
Ne jeden den, po celý rok
vzpomínka na mrtvé v srdci mě studí

Kamenná deska je pro ty neznalé
Pro mě je tehdy, jen včera
Hromada květu čas zpátky nevrátí
I kdybys stokrát chtěla.

22. Konečně zpátky

21. října 2016 v 8:54 Příběh námořníka
Horké dny vystřídala chladná rána a spolu s první ranní mlhou začali kolem ostrova plout hejna velryb do teplejších vod dále na jih. Nad hladinou moře zavál studený vítr. Pevně přivázané plachty se vítr marně snažili rozvinout. Starý námořník si přitáhl límec kabátu blíže ke krku, sklonil se a začal odvazovat všechna lana, která loď poutala ke břehu. V celém tomto počínání cítil určitou dávku nostalgie a někde hluboko v srdci skrýval strach. Strachem by se to možná nazývat nemělo, byla to spíš obava, co přijde, jak ho i s lodí příjme moře a jak se on zachová ke všem bytostem těchto moří, až se s nimi opět setká. Vždyť kromě krásné nymfy, která s ním sdílela malý skalnatý ostrov, jen velmi málo z těch, kterým vždy pomáhal a vážil si jich, mu svoji pomoc se snažili oplatit. Právě tento, jak sám říkal "zbytek věrných" se rozhodl se svou novou lodí navštívit jako první. Po bělostných albatrosech poslal do světa zprávu, že se vrací na moře. Ve svém srdci neměl ve skutečnosti strach, byla to obava. Obava z toho co přijde a na co všechno se bude muset připravit. Nezapomněl, že moře není domovem jen laskavých bytostí a kromě toho samo o sobě dokáže se změnit v rozběsněný živel, který už změnil mnoho osudů. Námořník pohladil rukama kormidlo a uvolnil lano hlavní plachty. Osvobozená plachta jakoby se chtěla nadechnout, nabrala vítr a celá loď se rozkymácela. Loď pomalu vyplula na moře. Krásná nymfa seděla na přídi lodi a trochu starostlivě, trochu zvědavě pozorovala, jak příď lodi proráží vlny. Po mnoha dnech a měsících, konečně námořník vyplul se svou staronovou lodi zpátky na širé moře. Svítající slunce si svými paprsky razilo cestu přes valící se mlhu nad hladinou a rozsvěcovalo den. Postupně zlaté paprsky sklouzly z vrcholku stožáru na palubu, jakoby si slunce chtělo celou loď důkladně prohlédnout. Starý námořník s přimhouřenýma očima stál u kormidla a plul s lodí přímo za sluncem. Pod vousy skrýval veselý úsměv. Nymfa stále seděla na přídi, pozorovala nejen moře, ale i námořníka. Vnímala jeho radost, i slyšela tlukot jeho srdce, které svým tlukotem, přehlušovalo i hukot vln na boku lodi. Náhle vstala a něco zakřičela směrem k obzoru. Moře jakoby oživlo a ze všech stran se něco velmi rychle blížilo k lodi. A pak náhle s pískotem se nad hladinu vynořili skákající delfíní. Nymfa se rozesmála a s ní i námořník. Napnul zbytek plachet a loď se přímo rozletěla po hladině moře doprovázena hejnem rozdováděných delfínů.