Nejkrásnější místo na světě

30. září 2015 v 15:57 | Igun |  Čas kolem mne
Konečně mám volný víkend a už od svítání počasí venku hlásí, že dnes bude nádherně. Den stvořený na procházku. Zapínám počítač a hledám inspiraci kam vyrazit. Prohlížím si barevné obrázky dalekých míst a krajin. Obdivuji tu nádhernou pestrost květů, rozmanitost zvířat a ptáků, živě si představuji let nádherných motýlů. Když zavřu oči, slyším šumění větru v korunách stromů i hukot mořských vln zalévajících nekonečné pláže písku. Rozhlédnu se svým pokojem a cítím, jak se do mého srdce vkrádá nepokoj a splín z toho, že nic z těchto krásných obrázku asi nikdy na vlastní oči neuvidím. Je mi smutno. Můj den se mění do melancholické šedi, z které není úniku. Venku hřeje slunce, ale v moji mysli je tmavý mrak. Na žádnou procházku nejdu, a zalézám zpět pod peřinu.
Pozdě odpoledne mě vyruší zvonek u dveří. Přišel mě navštívit můj bratr, který se teprve nedávno vrátil z další několika měsíční cestě po světě. "Šťastný to člověk, jistě viděl ty nejkrásnější místa na světě", pomysle jsem si. V duchu jsem mu vždy záviděl. "Umí se to někdo narodit." Uvařil jsem kafe a šli jsme si sednout do zahrady. "Tady je nádherně" zvolal můj brácha a já se užaslé rozhlédl po moji malé zahrádce, ale nic zvláštního jsem na ní neviděl. "Ty růže!" zvolal znovu zvesela a začal se sklánět k několika květům popínavých růží, jež se z posledních sil snažili vyšplhat po zrezivělém pletivu do sousední zahrádky. Sedli jsme si na starou barvou oprýskanou lavičku, popíjeli kafe a bratr mi vyprávěl o svých cestách. Přitom stále roztěkaně bloudil očima po zahradě, skláněl se k zaplevelenému trávníku, pozoroval lezoucí mravence i běláska zmateně poletujícího mezi odkvetlými stonky pivoněk, který jakoby si říkal "Kam jsem se to dostal, to není zahrada, to je děs!". Plně jsem ho chápal.
Náhle můj bratr ztichnul a zahleděl se k plotu. Na plotě seděl vrabec a drze se díval, zda nenajde něco k snědku. Měl jsem ho chuť odehnat, ale pozornost, kterou mu můj bráška věnoval, mně v tom zabránila. "Víš", řekl náhle "že toto je to nejkrásnější místo na světě, které jsem kdy viděl?" Užaslé jsem se na něj zahleděl. "Tady, tady jsem doma. A domov je to nejkrásnější místo na světě. Nic, nic se mu nevyrovná." Rozhlédl jsem se z nova kolem sebe a uviděl tu všechnu krásu, kterou jsem byl obklopen a která už pro mě dávno zevšedněla. Dokonce i rámus projíždějících aut po nedaleké frekventované silnici měl najednou svou krásu. Tmavý mrak se v mojí mysli změnil v malé bíle obláčky a srdce se rozzářilo teplým sluncem. S úsměvem jsem pohlédl na vrabce a radostně plácl bratra po rameni. "To víš, bráško, doma je doma. Holt musíš se umět narodit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama