Září 2015

Nejkrásnější místo na světě

30. září 2015 v 15:57 | Igun |  Čas kolem mne
Konečně mám volný víkend a už od svítání počasí venku hlásí, že dnes bude nádherně. Den stvořený na procházku. Zapínám počítač a hledám inspiraci kam vyrazit. Prohlížím si barevné obrázky dalekých míst a krajin. Obdivuji tu nádhernou pestrost květů, rozmanitost zvířat a ptáků, živě si představuji let nádherných motýlů. Když zavřu oči, slyším šumění větru v korunách stromů i hukot mořských vln zalévajících nekonečné pláže písku. Rozhlédnu se svým pokojem a cítím, jak se do mého srdce vkrádá nepokoj a splín z toho, že nic z těchto krásných obrázku asi nikdy na vlastní oči neuvidím. Je mi smutno. Můj den se mění do melancholické šedi, z které není úniku. Venku hřeje slunce, ale v moji mysli je tmavý mrak. Na žádnou procházku nejdu, a zalézám zpět pod peřinu.
Pozdě odpoledne mě vyruší zvonek u dveří. Přišel mě navštívit můj bratr, který se teprve nedávno vrátil z další několika měsíční cestě po světě. "Šťastný to člověk, jistě viděl ty nejkrásnější místa na světě", pomysle jsem si. V duchu jsem mu vždy záviděl. "Umí se to někdo narodit." Uvařil jsem kafe a šli jsme si sednout do zahrady. "Tady je nádherně" zvolal můj brácha a já se užaslé rozhlédl po moji malé zahrádce, ale nic zvláštního jsem na ní neviděl. "Ty růže!" zvolal znovu zvesela a začal se sklánět k několika květům popínavých růží, jež se z posledních sil snažili vyšplhat po zrezivělém pletivu do sousední zahrádky. Sedli jsme si na starou barvou oprýskanou lavičku, popíjeli kafe a bratr mi vyprávěl o svých cestách. Přitom stále roztěkaně bloudil očima po zahradě, skláněl se k zaplevelenému trávníku, pozoroval lezoucí mravence i běláska zmateně poletujícího mezi odkvetlými stonky pivoněk, který jakoby si říkal "Kam jsem se to dostal, to není zahrada, to je děs!". Plně jsem ho chápal.
Náhle můj bratr ztichnul a zahleděl se k plotu. Na plotě seděl vrabec a drze se díval, zda nenajde něco k snědku. Měl jsem ho chuť odehnat, ale pozornost, kterou mu můj bráška věnoval, mně v tom zabránila. "Víš", řekl náhle "že toto je to nejkrásnější místo na světě, které jsem kdy viděl?" Užaslé jsem se na něj zahleděl. "Tady, tady jsem doma. A domov je to nejkrásnější místo na světě. Nic, nic se mu nevyrovná." Rozhlédl jsem se z nova kolem sebe a uviděl tu všechnu krásu, kterou jsem byl obklopen a která už pro mě dávno zevšedněla. Dokonce i rámus projíždějících aut po nedaleké frekventované silnici měl najednou svou krásu. Tmavý mrak se v mojí mysli změnil v malé bíle obláčky a srdce se rozzářilo teplým sluncem. S úsměvem jsem pohlédl na vrabce a radostně plácl bratra po rameni. "To víš, bráško, doma je doma. Holt musíš se umět narodit."

Pššt

16. září 2015 v 19:30 | Igun
Skrývat se za cizí jméno
ve své mysli vymyšleno
dává volnost hříšné duši
psát i o tom co se nesluší.

Slušňák sprostá slova píše
za okny sám potom tiše
v lahvi hledá pochopení.
Prý ve skutečnosti takový on není.

Zbabělec tu křičet může,
že všechny hned stáhne z kůže.
Puritán se sexem chvástá,
abstinent píše, o tom jak chlastá.

O čem svědčí tento styl?
O strachu že kdybych byl
takový jaká jsou má slova,
narodit bych musel se znova,
abych život své postavy žil …

"Vědět čí nevědět? "

3. září 2015 v 19:32 | Igun |  Čas kolem mne
"Vědět či nevědět" je stejné rčení asi jako "být či nebýt". Převážná většina z nás, a možná všichni, toužíme někde uvnitř sebe po poznání věci, které dráždi naši mysl svou tajuplnosti. Je zcela nedůležité přesně definovat vědění. Vždyť jednoho mohou zajímat nové poznatky o vesmíru a jiného třeba sousedčina zahrádka, nebo síla citů své milované bytosti. Všichni jsou napnutí zvědavosti, po pravdě poznání svého zajmu. Vědět znamená nejen věřit, ale především schopnost přijmout věci a názory, takové jaké jsou. To čeho se snad každý v duchu obává, je že by skutečnost mohla být jiná, než jakou si sám představuje. Touha nevědět by se dala definovat jako strach z poznání pravé skutečnosti. Ti, kteří dokážou přijímat poznání, taková jaká jsou, jsou ve své osobnosti mnohem silnější a vyrovnanější jedinci, než li ti, kteří mají z poznání věděni strach. Ti druzi jsou nositeli růžových brýlí, jež je činí slepými na cestách životem. Ten kdo nechce vidět svět takový jaký je, kdo nechce vidět své možné prohry, zklamání či utrpení, jež život přináší, nevidí ani krásu laskavosti, dobrosrdečnosti a tichého souznění lásky těch, kteří nás milují bez falešných představ a předsudku. Zaujaty představou vlastního obrazu světa, hledí do slunce aniž by si všimnul drahokamu, jenž mu leží u nohou. Takže vědět či nevědět? Přijímat skutečnosti nebo se obklápět falešnými představami? Být či nebýt? Žít nebo přežívat?