Červenec 2015

17. Dlouhé čekání

25. července 2015 v 23:15 Příběh námořníka
Dny plynuli a léto vystřídala zima a zas naopak. Oprava lodi nijak nepokračovala a nebýt mladé krásné nymfy, už by dávno námořníka pohltil smutek a trudomyslnost. Smutně se díval na lodě, které pluli kolem něj, hledající své přístavy a v nich své lásky, najády či nymfy. Pozoroval je s neskrývanou zvědavostí a zájmem. Do mysli se mu vraceli vzpomínky na doby, kdy i on sám byl pánem kormidla. Nostalgické myšlenky byli příčinou, že ze starých očí občas stekla po tváři slaná slza hořkosti a beznaděje. Pokaždé, když připlavala jeho krásna nymfa, se oči námořníka rozzářili radostí a všechny smutky rychle zahnal pryč, aby nymfa neviděla jeho utrápenou duši. Byla nejen mladá a velmi vnímavá, ale i velmi krásná, dokázala se radovat z života kolem sebe, aniž by si připouštěla jeho hořkou stránku. Dívala se na námořníka s rozzářenýma očima a on její pohled opětoval. Byli to krásné chvíle, které je naplňovali vzájemným pocitem štěstí a lásky. Často seděli nebo leželi na břehu blízko moře, povídali si a pozorovali rozdováděné delfíny. Ti předváděli různé skoky a salta vesele u toho pískali, až se to rozléhalo široko daleko. Bylo krásné slunné odpoledne a tak jako vždy seděl námořník na břehu v napůl v písku, napůl ve vodě se nechával omývat vlnami a vedl rozvernou debatu se svou nymfou, která rozpustile na něj stříkala vodu. Když tu z protějšího ostrova se ozvalo táhle troubení. Nymfa připlavala blíž k námořníkovi, objala ho a pošeptala mu do ucha " Hned se vrátím miláčku " a zmizela ve vodě. Plavala k rodnému ostrovu, z něhož zaznělo to táhle troubení, a cestou mávala námořníkovi na rozloučenou. Hořce se námořník usmál a jen nymfa zmizela z dohledu, jeho srdce zesmutnělo a svět okolo něj zešedl. Těžce se zvedl a pustil se do sbírání trosek lodi, které moře vyplavilo na písečný břeh. Většina z nich byla k ničemu. Odkládal je na hromadu, aby proschly. Jednou mu poslouží jako signální oheň až znovu vypluje na moře. Smutně se zahleděl k ostrovům jenž byli domovinou jeho nymfy. Jak pomalu se čas vleče. Nedočkavě hleděl do vln a čekal, až se z nich vynoří jeho krásná nymfa. Vždy, když čekání bylo pro něj příliš dlouhé, napadali ho pochybnosti a do duše se vkrádala temnota. Moře bylo tiché a klidné, jen na obzoru se jako vždy proháněli delfíni. Námořník těžce povzdechl. Musí být trpělivý. Musí věřit a doufat v přízeň a lásku divoké nymfy, do níž se zcela zamiloval. Je těžké věřit srdcem, které dosud každý oklamal. Námořník opět těžce povzdechl. To hrozné čekání, třebas je to zkouška Bohů, pomyslel si a na hromadu trosek přihodil další nepotřebný kus. Kéž bych měl zas zpět svou loď. Dávno uplynul den a noc plná hvězd přikryla svět, moře bylo stále klidné, delfíni už také zmizeli v hlubinách a jen vlny pomalu a líně hladili písek na břehu. Smutně se námořník zahleděl na svou polámanou loď. Z koutka oka mu vykoukla první mala slza.

Milí savečkové

18. července 2015 v 20:09 Čas kolem mne
Jo tak dnes mi to došlo. Je pravdou, že už delší dobu jsem čekal, kdy to přijde. A konečně je to tu. Čas pohlédnout životu do očí a přiznat se "Dobře, je to tak!". Přišlo to zrovna ve chvíli, kdy jsem se své dceři chlubil se založením účtu na sociální síti. Byl to pro ní asi velký šok, neboť tentokrát nedokázala zakrýt výbuch smíchu, který opepřila otázkou " A co ty tam budeš dělat?" Ovlivněn poznámkami mladší generace i různých medii jsem málem podlehl názoru, že ten kdo se narodil za "totáče" je vlastně na tom skoro jako dinosaurus. Ten na rozdíl od něj už vymřel a tak už ho určitě nedeprimuje neustále srovnávání s mladšími savci. Což se mi líbí velmi pramálo, neboť i dinosaurus měl něco, co savcům chybí. Takže, bez ohledu na hodnocení, jsem na sociální síti. A milá mládeži je mi úplně jedno, co si myslíte o generaci, do které patřím. I kdybych se snažil sebevíc, výsledkem bude, že zdánlivý respekt, který tu přede mnou předstíráte, se za mými zády změní v pohrdavé pohledy a mávnutí rukou, jako když se odhání dotěrný komár. Jo, učil jsem se psát pérem, k němuž byl kalamář nezbytnosti a taky pamatuju jak chutná čerstvě nadojené mléko od domácí stračeny. To neznamená, že nové technologie jsou pro mě vynálezy nadpřirozených sil a je bezpečnější se jim vyhýbat. Je zcela pochopitelné, že ve světě plném strojů a přístrojů, už děti ve škole zvládají práci s počítačem a mobil by mohl být pevnou součásti jejich těla. Ano, je to pochopitelné, přesně tak, jako já jsem v jejich věku, uměl podojit krávu, nasekat trávu kosou, připravit dřevo, zatopit v kamnech i znál jsem všechny cesty v okolí bez potřeby mapy a ukazatelů. Znalost nových technologii nutí nastupující generace lidí zvládat jejich ovládání a včlenit jejich používání do běžného života. Děti budou vždy o krok dopředu před dospělými. Před těmi, bez nichž by žádny pokrok možný nebyl. To není fráze, to je vývojový fakt. Jednou až bude lidstvo moci komunikovat mezi sebou mikročipy bez potřeby další techniky, tak ti, kteří budou ještě používat iPady a smartfony, budou považování za dinosaury, kteří už přece dávno vymřeli …

Pocit

13. července 2015 v 12:46 Básně
Pocit co pálí v hrudi!
Pocit když tvá slova studí!
Pocit když svět se řítí k zemi!
Pocit, který všechno změní!

Prázdná je dlaň rozevřená
Proč přišla, táto změna?
Zmatek v hlavě, zmatek v duši
Proč? Kdo z vás to tuší?

Pocity dva lidí pojí!
Pocity za láskou stojí!
Pocity srdce chrání!
Pocitem se duše brání!

Křehkému tělu křídla dává,
k životu má všechna práva
Proč pocity mi rvou mou duši?
Proč? Kdo z vás tu tuší?

Pocit dal mi víru žít!
Pocit dovolil mi znovu snít!
Pocit mi vyrval srdce z hrudi
tvými slovy, ze kterých tolik studí …

Význam rodičů

1. července 2015 v 10:42 Kniha Stínu aneb co skrývá světlo.
Otec a to už jakýkoliv, je pro své děti pevnou bodem, zemí na které si mohou odpočinout a od které se mohou odrazit, když chtějí letět dál. Otce můžeme obdivovat i nenávidět, ale stejně někde uvnitř sebe se s ním, nebo s jeho názory, budeme pokaždé srovnávat. Můžeme se snažit být stejnými, jinými, lepšími nebo úspěšnějšími než on. Otec jako symbol vyjadřuje stálost, pod kterou je nutno si představit tradiční zvyky, rituály i originální přístup v prožívání života.
Matka je pro své děti vírou a naději života. Rovněž se s ní můžeme srovnávat, nesouhlasit s ní, nebo bezmezně lpět na jejím názoru. V naší mysli se k ní obracíme pokaždé, když nás přepadne pocit strachu a osamocení. Je-li pro nás otec planetou, na které stojíme, je matka oběžnicí, lunou, která se v cyklických intervalech vrací a vzbuzuje v nás tak pocit, že všechno má svůj smysl a pevný řád. Tak jako luna na obloze, přibývá, ubývá, zapadá i vychází. V mnoha podobách, ale vždy tam, kde má být. Její přítomnost dává naději, že je všechno tak jak má být.
Když ztratíme svého otce, ztrácíme i pevný bod, který nám poskytl pevné místo, na kterém jsme nabrali sílu k letu svobodně letět vesmírem života. Ti, kteří svého otce nikdy nepoznali, stávají se hledači pevných bodů, meteority nebo toulavými planetkami bloudícími vesmírem s prázdným místem ve svém srdci.
I přesto, že ztráta pevného bodu, může být depresivní, ztráta oběžnice je pro lidskou psychiku mnohem závažnější. Ti, kteří nikdy svou oběžnici nepoznali, dívají se na život bez důvěry, jistoty a víry v pevný řád. Ti, kteří ji v průběhu života brzo ztratí, často začnou pochybovat o smyslu svých snah a činů.
Ať tak či onak, ztráta rodičů v jakémkoliv věku dává poznání pomíjivosti života i všeho o co ve svém životě usilujeme. Pokud se toto vyjádření vám zdá nesmyslné, proč tedy mnohdy úspěšní lidé po smrti jednoho nebo obou rodičů, mění svůj postoj k vlastnímu životu? Své cíle a záměry, které preferovali, přehodnocují, zatracuji nebo naopak s buldočí zarputilosti se pouštějí do projektu, které do té chvíle opomíjeli? Snad ve snaze zastavit čas? Nebo chtějí zvítězit nad pomíjivosti života a zanechat zde dílo, které je bude navždy připomínat?