Červen 2015

Tajemství

16. června 2015 v 12:49 | Igun
Otázka střídá otázku
křížový výslech začíná.
"Kde jsi byl a s kým?"
Marně se máma zajímá.

Půlnoc už dávno odbila
jen pouliční lampy svítí-
"Jsi lump, lenoch, ničema!!!"
Už po sté na mě máma křičí.

Mlčím a skrývám svoje tajemství.
Na otázky mám jen samou lež.
Čekám, až mámě dojde dech,
pošle mě spát - " Tak běž."

Před spaním přijde vzpomínka
na dnešní letní noc.
Na sladké rty, horký dech,
na slova " pomalu, žádný spěch" …

Jak bolí duše

15. června 2015 v 13:39 Kniha Stínu aneb co skrývá světlo.
Svíravý pocit v hrudi brání se nadechnout. Zná někdo ten pocit? Jistě, všichni ho znají. Pocit, který přichází vždy, když je člověk sám. Přichází ve chvílích, kdy ukončíme dosud konanou činnost a na chvíli, jen na malou chvíli se zastavíme, abychom si odpočinuli. V tom náhlém zastavení v tom klidu kolem nás automaticky začne naše duše pátrat po spřízněné duši. Všemi smysly skenujeme okolí a hledáme svého partnera, partnerku, rodiče, své děti nebo jen kamarády. Nalezneme li jejich blízkost, duše si oddechne a přijde klid, který nás naplní pocitem harmonie, že je vše jak má být. Co když žádný sken nikoho nenajde?
Právě v té chvíli místo klidu se zcela nenápadně z neznáma vynoří svíravý pocit v hrudi. Venku se rozhlížíme do všech stran, v místnostech se zvedneme se a projdeme bytem až k oknu, nebo k němu jen pohlédneme s otázkou v očích - "Kde jsi?". Většina z nás v té chvíli sáhne po mobilu, aby se ujistila, že zde není žádná nepřečtená zpráva nebo zmeškaný hovor. Mnozí pak prohlédnou všechny sociální sítě na netu. Přitom svíravý pocit v hrudi uklidňujeme myšlenkou, že je všechno v pořádku. Pokud je nalezená odpověď pro duši uspokojivá, svíravý pocit zmizí, nahradí ho pocit klidu a mysl se může vrátit k činnostem, z kterých byla tímto znepokojujícím pocitem vyrušena. Co, když uklidnění nepřichází?
Opět přichází na řadu mobil, prsty samy od sebe píši sms nebo email blízké osobě, přičemž mysl diktuje jen neformální zprávu. Přesto doufáme, že přijde rychlá odpověď, která přinese toužebný klid. Odpověď nepřichází v námi stanovené lhůtě a svíravý pocit v hrudi dosahuje kritického bodu. Znovu se mobil stává nástrojem, který má zachránit naši duši. Váhavě vytáčíme telefonní číslo a nedočkavě s bušícím srdcem čekáme, až hlas "našeho" člověka přeruší vyzváněcí tón mobilu. Čím déle mobil vyzvání, tím víc a víc buší naše srdce a mysl bojuje s pocitem úzkosti.
Hlas na druhé straně je tím kouzelným hlasem, tou kouzelnou věcí, která dokáže vrátit do rozbušené hrudi klid. Co když voláme nevhod? Co když místo vstřícných slov se nám dostane chladu a odměřenosti? Co potom? Potom jsme opět na začátku. Bolí nás v duši. Svíravý pocit přináší do srdce úzkost a v krku cítíme palčivou hořkost. Myšlenky zmateně pobíhají v hlavě. Motivace k jakékoliv činnosti klesá a nakonec přichází pocit beznaděje, strachu a lhostejnosti k životu. Mlčíme. Sbíráme všechny své síly a hledáme pozitivní řešení, které by nám pomohlo z této situace.
Poznáváte ten pocit? To je jeden z pocitu lásky. Ano, lásky. Protože, když někoho milujeme tak se o něj i strachujeme. Pokud někoho milujeme, toužíme po jeho přítomnosti. Pokud někoho milujeme, někde v skrytu duše ho toužíme k sobě připoutat tak, abychom o něm měli stále přehled. Je úplně jedno jde li o lásku rodičovskou, kamarádskou nebo partnerskou. Síla a touha po jejich přítomnosti je stejná. Přesně tak jako je stejný i svíravý pocit v hrudi, který přichází vždy, když nám někdo schází.
Zvoní vám telefon a vy zrovna nemáte čas ani chuť k jakékoli komunikaci? Zvedněte ten hovor a buďte prosím milí. Třeba vám volá někdo, komu scházíte, někdo kdo vás potřebuje, někdo kdo vás má rád.


Síla upřímnosti

12. června 2015 v 17:57 Kniha Stínu aneb co skrývá světlo.
Jedna z nejsilnějších sil lidské osobnosti je síla upřímnosti. Být upřímný vyžaduje odvahu a dostatek vnitřního sebevědomí. Jak funguje, táto síla?
Vezmeme li si přiklad z nemluvňat, kdy čerstvě narozený člověk nemá žádné tendence těžit přízeň z okolí. Usměje se na vás, když Vy se usmějete na něj. Zamračíte-li se, ono se rozpláče. Malé dítě neví co je přetvářka, jeho chování je plné upřímnosti. Jak roste a dospívá, pozoruje svět kolem sebe a velmi dobře si všímá chování lidí kolem sebe i reakci a postojů. Začíná poznávat výhody klamu a drobných lží, tak jako výhod z toho plynoucích.
Všichni známe ten otřepaný dialog, když někdo něco děla a my nevíme co, tak se zeptáme: " Co děláš?" a odpověď je zpravidla: "Nic." Proč ten kdo je tázaný neodpoví po pravdě? Protože nechce prozradit svou činnost, což může mít několik důvodu. Dělá něco, o čem nechce, aby okolí vědělo, stydí se za činnost, kterou právě vykonává, nebo nemá zájem o komunikaci s dotázaným. V každém případě pokud by použil upřímnost, vystavuje se riziku dalších otázek a i následného chování tazatele.
O čem to svědčí? Že lež ho chrání? Nikoli! Ten, kdo nám takto odpověděl, nejen že ukázal své slabé sebevědomí a strach z upřímnosti, ale také to, že dělá něco, o čem nechce, nebo má strach mluvit. Lidé, kteří používají lži k zakrytí skutečnosti, se často domnívají, že jsou tímto způsobem více chránění před okolím, které by mohlo jejich skutečné záměry využít ve svůj prospěch a jim takto uškodit.
Je mnoho způsobu lží a je také mnoho způsobu jak lež odhalit. Zpravidla ten kdo lže, mluví v krátkých větách, pomaleji než je jeho běžná mluva, protože přemýšlí o tom, co řekne. Často také používá dvojznačné odpovědi, které mohou být vykládané různě. To tehdy není li si jist, zda mu jeho lež projde. Lháři často doplatí na svou paměť, protože si jejich mysl musí zapamatovat dvě varianty skutečnosti. Tu pravou a tu kterou prezentuji jiným. Taky je mnohdy usvědčí tón hlasu, kdy lžou proti své vlastní vůli nebo ze strachu. A nezapomeňme na mimiku tváře, která se nikdy na lžích nepodílí. Rčení "oči nelžou" je v těchto situacích opravdu pravdivé. Zcela lež vypustit ze svého života nedokážeme. Vždy se najde určitá životní situace, kdy lež záměrně použijeme i za cenu toho, že ten, komu lžeme, o tom ví.
Tak zvané drobné lži svým způsobem do lidského života patří. Tak jako ve zmiňovaném příkladu, kdy chystáme svým blízkým překvapeni a jsme u toho zastiženi. Používáme li lži často vůči naším blízkým bez příčiny, vystavujeme se riziku, že budeme brzy odhalení a v jejich myslích zařazeni do kategorie osob, kterým se nedá nikdy věřit.
Síla upřímností nám dává status spolehlivosti, důvěry a stability ve společnosti. Ten kdo chce takto být vnímán okolím, musí se naučit své jednání a postoje jasně definovat, bez obav z negativních reakcí ostatních. Ten, kdo poví co má na srdci nebo na jazyku hned, bez dlouhého přemýšlení, jeví se někdy jako neomalený či hrubý, je ale upřímný protože říká to, co opravdu cítí. Ne vždy projevujeme jen kladné city, každý má právo na pochybnosti, obavy i projevy strachu.

V cizím těle

3. června 2015 v 7:48 | Igun
Kdo zná ten pocit chutí
zkusit být někým jiným?
Kdo zná ten pocit, co mysl nutí
jen nahý a bez obutí

vklouznou do těla jiných.
Žít život jejích ne ten svůj!
Též ten pocit máš?
Tak boty zuj!

Mé tělo je ti k mání,
bolavé a plné strasti.
Nabídku přijmi hned
a žádné výmluvy či žvásty.

Kdo cizí těla rád si zkouší
přitom opovrhuje svým
nežije život žádný,
nemá těl. Je jen stín!