Povzdech

26. února 2015 v 12:38 |  Čas kolem mne
Součastný svět je plný emocí, které na jedné straně přinášejí pocity spokojenosti, pochlebnosti až malé pýchy, či štěstí a radosti ze života jako takového. Na druhé straně je spousta okamžiků, které nás dokáží zarmoutit, pokořit naší duši, jsou příčinou smutků, depresí, lhostejnosti a marnosti života.
Každý člověk vlivem různých okolností, ať už slovem či činem, nevědomky ubližuje druhým. Sám často mívá pocity vlastního ublížení od jiných. Ten kdo ubližuje a i ten komu je ubližováno, nosí v sobě hořký pocit nemohoucnosti vrátit právě proběhnutý děj a zopakovat situaci s novým přístupem. Čas vrátit nelze, toť krutá a ironická pravda. Je nemožné pochopit, že to osud připravil past a my jsme pouze nástroje výší moci, vlivem niž, je vytvořená emocionální situace, která se stane příčinou rozhodnutí těch, jež se dotýká, aby se stalo jen to, co stát se mělo. Jsme zahlcení slepou dobou egoismu, touhou měnit předem určené cesty ve svůj prospěch, bez ohledu na následky a oběti. Jen tak se dá vysvětlit, že zmizela vnitřní morálka jednotlivců, vytrácí se důvěra ve své bližní a klam a lež se stávají nezbytnou etikou současnosti. Pod rouškou charity vnucujeme okolí své názory a přesvědčení. Nevědomky a zcela bez citu ničíme, pro nás bezcenné, však pro druhé vzácné niternosti a dáváme tak prostor, jak sami často zdůrazňujeme, lepší a kvalitnější formě života.
Žijeme v době, kdy láska mívá pachuť hořkosti. Zmizela už zcela její poetika a nahradili ji hmatatelné jistoty. Kdo vlastní prostředky, je milován. Milován vášnivou láskou, až zcela zničen a bez prostředku, bývá ponechán v plenech osudu. Ubližujeme a je nám ubližováno. Bojujeme proti sobě místo toho, abychom spolupracovali. Důvěru nahradila podezíravost, věrnost jistota a vírů klam. Ač uprostřed druhých, přesto jsme každý sám, zavřený za olověnou bránou vlastního ega. Zasloužíme si lítost? Topíme se ve vlastních emocích sebepozorování, jako v hlubokém močále temného lesa. Chceme vlastnit, chceme řídit, nařizovat a žít dle svých přání a představ. Bez ohledu na druhé. Ano, tomuto říkáme, nový život. Oponentům lžeme, že nerozumí ani dnešní době a ani nám. My chceme jen … Co vlastně chceme?
Jsme jak malé haštěřivé děti, jak opilci s kocovinou, jak malomyslní blázní, žijící ve vlastním světě fantazie, ignorující vše, co zavání realitou. Chceme, aby druzi naslouchali naším nářkům, bolestem či strastem. Ať hlavně naslouchají trpělivě a vždy, když potřebujeme. Vždyť náš život je proti jejich životu, tak pestrý a plný proměn. Křičíme a zacpáváme si uši, či jen odcházíme, chtějí-li oni něco sdělit nám. Jsou přece tak nudní a neschopní.
Současnost mi připadá jako doba plná nářku, sebelítosti, malomyslnosti a smutku. Pomalu mizí zcela samozřejmá tichá radost z přítomností druhých, touha pomáhat, touha po spolupráci, touha společně tvořit a žít, víra v nekonečno. K tomu, abychom dokázali projevit veřejně své ušlechtilé city, musíme zakládat charitativní organizace a sbírky.
Doba, o niž, proroci a astrologové tvrdili, že bude dobou poznání, je dobou zloby, ideové zaslepenosti a dobou vlastní izolace. Stáváme se těly bez duší, roboty současnosti, bez vnějších citů a projevů pospolitosti. Pohrdáme těmi, kteří žebrají o pomoc, a vzhlížíme k těm, kteří bez milosti kráčí životem vpřed. Jsme osamoceni a sami ve svém vlastním boji proti všem. Žádost o pomoc je považována za slabost, smrt za přirozený vývoj a život za odměnu určenou vyvoleným....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama