Stěžování

30. listopadu 2014 v 16:56 |  Čas kolem mne
Už jsem chtěl přestat psát na téma "svět kolem mne", jenže …. Neustále stížností lidí z okolí, mě přinutili postěžovat si taky. Na ně a ve svém blogu!
Závislost na stěžování se určitě tvoří už v malém dítěti, kdy například, když si batole popálí o kopřivu prstík, pláče a hořekuje. Když jej uchlácholíme, sice ho popálený prstík bolí, ale v duši má hřejivý pocit útěchy, anebo možná zároveň pocitu hanby z utěšování. To záleží na tom, zda je mu svět prezentován jako nepřítel, nebo jako džungle v které se musí naučit žít. Poučení si tak může vzít dvojí. To že na kopřivu se nesahá, neboť pálí a v životě bude k nebezpečným věcem přistupovat opatrně, aby ho nikdo nemusel stále utěšovat. Nebo bude naříkat při každém spatření kopřivy a dožadovat se útěchy a chlácholení okolí. Protože co si budeme povídat, laskavé slovo vždy pohladí a naplní duši pocitem, že my jsme ti správní a to okolo nás je zlo, které na nás páchá nespravedlnosti.

Znáte to samy, dlouho jste někoho neslyšeli a tak mu zavoláte. Zavzpomínáte na staré časy a pak se je tak zeptáte, jak jde život? Zpravidla v této chvílí otevřete stavidla stížnostem, které se na vás valí v malých kapkách nebo i proudech slov. A najednou ten vyčítavý pocit, který vás přinutil vzít telefon a vyťukat na klávesnici číslo člověka, kterému jste dlouho nevolali, je pryč. Už jste si vzpomněli, proč váháte vždy, když si prohlížíte jeho kontakt v mobilu? Proč jen si někteří lidé tak rádi stěžuji, na všechno, vždy a tak rádi. Proč? Jistě trápení a starosti sužuji duši člověka. Každého člověka! Právě proto bychom se měli všichni radovat ze vzácných okamžiků našich životu, abychom tou troškou radosti, prosvětlili jako sluncem, cestu osudu ponořenou v mlze. Tak jak se radujeme z nečekaného úspěchu, dobré koupi nebo s vydařeného záměru, měli bychom se radovat se setkání s těmi, kteří jsou pro nás důležití, byť by to byl hlas v éteru nebo pár slov na emailu. Neodhánějme je stížnostmi ani nářky nad strastmi života, vždyť kolikrát ani sami nevíme, jakými strastmi se právě v tu chvílí potýkají sami. A možná nám volají jen proto, aby na chvíli zapomněli na mlhu kolem sebe, a doufají, že rozhovor s námi, bude pro ně krátkým slunečním svitem, který jim dodá sílu jít dál. Možná jsou na tom jako malé děti, které když vidí velikou kopřivu, zastaví se a zavolájí " Mamí!", jen proto, aby se ujistili, že kdyby je ta kopřiva chtěla popálit, bude je mít, kdo utěšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama