Listopad 2014

Stěžování

30. listopadu 2014 v 16:56 Čas kolem mne
Už jsem chtěl přestat psát na téma "svět kolem mne", jenže …. Neustále stížností lidí z okolí, mě přinutili postěžovat si taky. Na ně a ve svém blogu!
Závislost na stěžování se určitě tvoří už v malém dítěti, kdy například, když si batole popálí o kopřivu prstík, pláče a hořekuje. Když jej uchlácholíme, sice ho popálený prstík bolí, ale v duši má hřejivý pocit útěchy, anebo možná zároveň pocitu hanby z utěšování. To záleží na tom, zda je mu svět prezentován jako nepřítel, nebo jako džungle v které se musí naučit žít. Poučení si tak může vzít dvojí. To že na kopřivu se nesahá, neboť pálí a v životě bude k nebezpečným věcem přistupovat opatrně, aby ho nikdo nemusel stále utěšovat. Nebo bude naříkat při každém spatření kopřivy a dožadovat se útěchy a chlácholení okolí. Protože co si budeme povídat, laskavé slovo vždy pohladí a naplní duši pocitem, že my jsme ti správní a to okolo nás je zlo, které na nás páchá nespravedlnosti.

Znáte to samy, dlouho jste někoho neslyšeli a tak mu zavoláte. Zavzpomínáte na staré časy a pak se je tak zeptáte, jak jde život? Zpravidla v této chvílí otevřete stavidla stížnostem, které se na vás valí v malých kapkách nebo i proudech slov. A najednou ten vyčítavý pocit, který vás přinutil vzít telefon a vyťukat na klávesnici číslo člověka, kterému jste dlouho nevolali, je pryč. Už jste si vzpomněli, proč váháte vždy, když si prohlížíte jeho kontakt v mobilu? Proč jen si někteří lidé tak rádi stěžuji, na všechno, vždy a tak rádi. Proč? Jistě trápení a starosti sužuji duši člověka. Každého člověka! Právě proto bychom se měli všichni radovat ze vzácných okamžiků našich životu, abychom tou troškou radosti, prosvětlili jako sluncem, cestu osudu ponořenou v mlze. Tak jak se radujeme z nečekaného úspěchu, dobré koupi nebo s vydařeného záměru, měli bychom se radovat se setkání s těmi, kteří jsou pro nás důležití, byť by to byl hlas v éteru nebo pár slov na emailu. Neodhánějme je stížnostmi ani nářky nad strastmi života, vždyť kolikrát ani sami nevíme, jakými strastmi se právě v tu chvílí potýkají sami. A možná nám volají jen proto, aby na chvíli zapomněli na mlhu kolem sebe, a doufají, že rozhovor s námi, bude pro ně krátkým slunečním svitem, který jim dodá sílu jít dál. Možná jsou na tom jako malé děti, které když vidí velikou kopřivu, zastaví se a zavolájí " Mamí!", jen proto, aby se ujistili, že kdyby je ta kopřiva chtěla popálit, bude je mít, kdo utěšit.

16. Ztroskotání

9. listopadu 2014 v 12:25 Příběh námořníka
A pak jí spatřil. Nádhernou nymfu s krásnýma očima jak vesele dovádí i s jeho průvodci delfíny uprostřed průzračného moře. Námořník měl dojem, že se ocitl v zemi fantazie. Moře bylo plné drobných třpytivých vln, a kam oko dohlédlo, vystupovali z vody, zelené ostrovy, ze kterých bylo slyšet zpěv ptactva všeho druhu. Nymfa si přestala hrát s delfíny, připlula k lodi a než se námořník nadal, svinula se do jeho náruče. Srdce námořníka se rozbušilo láskou tak silnou, jakou už mnoho let nepoznal. Nebyl schopen slov a jen nevěřícně si prohlížel tu krásnou mořskou dívku ve svém náručí. Náhle se ozvalo volání. Dívka přitiskla prst na námořníkova ústa a zašeptala "Pšššt" líbezně ho políbila na ústa a než se nadál zmizela v moři. Na břehu nejbližšího ostrova stála skupina bytostí, kteří si ho s nepřátelským pohledem prohlíželi. Když se kousek od nich vynořila nymfa a čile s nimi komunikovala, ukazující na jeho loď, z jejich z postojů snadno pochopil, že zde nebude vítaným hostem. Zvolna obeplouval ostrovy a marně hledal místo, kde by zakotvil. Kam připlul, čekali ho jen nepřátelské pohledy, které nepřipouštěli diskuzi. Potřeboval přístav pro svou loď a pro sebe, aby si mohl odpočinout. Nikde však žádné místo k zakotvení nenacházel. Zamračeně stál u kormidla a zpola svěšenými plachtami proplouval stále dokola bludištěm těchto krásných ostrovů. Konečně našel tu, kterou tak dlouho hledal a proč? Aby teď všechno vzdal? Aby odplul bez boje a s bolesti v hrudi? Hluboko v nitru tušil, že svým způsobem by to bylo správné. Ale láska nádherné nymfy, mladičké dívky, kterou i přes svůj věk miloval silou, která mu spalovala nitro, v něm probudila i něco, co už v sobě dávno zapudil. Touhu po životě. Zamračil se ještě víc a silněji uchopil kormidlo. Vzdávat se jen tak, námořníkovi nikdy moc nešlo. Nezbývalo mu nic než s vírou a naději, plavit se mezi ostrovy dál. Společnost na jeho plavbách mu dělali nejen delfíní, ale zejména nymfa, která využívala každé chvíle, aby mohla být v blízkosti námořníka. Marné byli hrozby její rodiny a přátel, kteří jí od jejího záměru zrazovali. Tak jak toužil námořník po nymfě, tak ona toužila po něm. Spolu s nymfou podnikal námořník krátké cesty dál od ostrovů, kde mohli být sami. Byli to plavby plné lásky a šťastných okamžiků, kdy námořník zapomínal na všechny strasti světa a jeho život dostával nový smysl a řád. Dny plynuli a námořník stále ještě nenacházel vhodné kotviště. Tak jak to bývá, přišlo i do tohoto kraje, období zimních bouří. Nebyli to silné bouřky, přesto námořníkova loď, poničená dlouhou plavbou, jen ztěžka odolávala vysokým vlnám. Nebylo tedy divu, když za jedné silnější bouře, vlny nadzvedli starou loď a vrhli ji proti vyčnívajícímu skalnatému ostrůvku hned naproti ostrovu, kde žila jeho nymfa s rodinou. Vítr skučel v potrhaném rahnoví a slaná studená voda zalévala námořníka krčícího se za polámaným trupem lodi. Až ráno, když sluneční paprsky rozehnaly temnotu, mohl námořník konečně zhodnotit svou situaci. Smutného a sklíčeného námořníka zastihla nymfa, která, když ráno viděla na skalnatém ostrůvku jeho loď, ihned přispěchala zjistit, co se stalo. Blízkost a vzájemná touha dvou zamilovaných srdcí, zahnala smutek i trápení pryč. Láska opět dala námořníkovi naději a on se pomalu pustil do oprav. Nebylo to poprvé, co ztroskotal, ale tentokrát, byla jeho loď téměř zničená. I když se bude velmi snažit, bude trvat měsíce a možná i roky, než znovu bude moci vyplout zpátky na moře. Každý den nyní připlouvala nymfa, aby svůj čas trávila s námořníkem, ba jak šli dny, vytvořila si ze skalnatého ostrůvku druhý domov. Domov lásky. A tak i přes všechny nezdary, které námořníka potkali, byl šťastný, jako nikdy předtím. Láska je mocný lék, který dokáže uzdravit i ty na smrt nemocné. Vypadalo to, že konečně našel námořník místo na světě, na které patřil. Rodina nymfy sice se jen těžko smiřovala s rozhodnutím své dcery, starý námořník, nebyl pro ně vhodnou partii, ale už nevyhrožovala, tvářila se, jakoby námořník neexistoval. Vždy, když nymfa odplouvala ke svým blízkým, k těm, s kterými on být nemohl, plížil se mu do duše stín smutku a osamocení. Už neměl loď, s kterou by bloudil kolem ostrovů, hleděl na noční oblohu, pozoroval hejna ryb či lov kosatek, a tak zapomínal na bolest samoty. Nedočkavě čekal na každý její návrat. To se jeho vězení vždy měnilo v ráj, v němž láska a vzájemná důvěra vytvářeli ze skalnatého ostrůvku, ostrov štěstí.

1.listopad

1. listopadu 2014 v 13:41
Při brouzdání internetem, našel jsem krásnou modlitbu pro dnešní den :

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat až my budeme umírat…
V dušičkový večer rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše při nich za dušičky.
Poslední již svíce zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.