Říjen 2014

Světla v mlze

29. října 2014 v 7:25 | Igun
Plamen svíce vysoko vzplanul, aby po chvilce jen lehce plápolal v mírném vánku, který vanul hřbitovem. Strčil jsem do kapes kabátu své ruce, které mi zkřehli zimou za tu chvilku, kdy jsem se pokoušel zapálit svíčku na hrobě člověka, který mi navždy už zůstane v srdci, jen jako hřejivá vzpomínka. Ze vzdáleného koutu hřbitova se pomalu plížila hustá studená mlha a cestou ke mně zakrývala všechno kolem sebe. Brzy dostihla i místo, kde jsem stál. Celý hřbitov i s hroby i s kamennými pomníky zmizel a jen drobné plamínky zapálených svíci prozařovali svět. V husté mlze vypadali ta drobná plápolající světélka jako malé hvězdy na mléčné obloze. Připomnělo mi to, že i životy lidí jsou jen světélka v mlze. Ta silnější světla, přitáhnou k sobě více pozornosti, ta slabá, hoří skrytě, a když zhasnou, mnohdy si toho nikdo ani nevšimne. Kdo zapaluje stále nová a nová světla? A kdo se stará o ty, která uhasla? Přeji všem hodně záře a průzračnou mlhu, která dovolí ukázat váš plamen všem.

Čekání

19. října 2014 v 19:37 Básně
Zlatavé listy už pokrývají zemi,
nad nimi holé větve stromu jsou.
Prázdná obloha splín do duše vnáší,
minuty hodinou jsou ….

Čekám na jaro až skončí noc,
den znovu rozzáří květy.
Čekám na tebe moje lásko,
až ucítím zas tvé rety ….

Moře na jihu

14. října 2014 v 8:38

15. Neznáme ostrovy

14. října 2014 v 8:36 Příběh námořníka
Toho dne ráno námořníka probudilo šramocení po palubě lodi, ještě rozespalý vyběhl z kajuty. Na přídi lodi seděla krásná polonahá dívka a zvědavě si prohlížela zarezlé kotevní řetězy. Když spatřila rozespalého námořníka jen v krátkých kalhotách a v rozepnuté košili, vesele se na něho usmála a bez pozdravu skočila rovnou do moře. Voda vysoko vyšplouchla a námořník, který se mezitím naklonil přes palubu lodi, dostal studenou sprchu. Tu studenou vodu vůbec na tváří nevnímal, pevně se držel okraje lodí, oči upřené do vody, marně hledal tajemnou ženu. Moře jakoby náhle ztichlo a i vlny se pomalu utišili, dokonce i vítr přestál vát a kolem se rozhostilo naprosté ticho. A pak náhle z dálky, daleko před lodí se ozval vábivý zpěv nymfy. Byl to tentýž hlas, který zvábil námořníka k této plavbě. Zněl líbezně, čistě a srdce námořníka pohltila touha po lásce a po doteku. Srdce se mu rozhořelo spalující láskou. Zastavil se a napínal uši, aby mu neunikl ani jeden tón z tohoto krásného zpěvu. "Našel jsem ji!" zajásal. Pocítil neskutečnou radost v srdci i duši. Jak jen to nejrychleji šlo, spustil všechny plachty a namířil svou loď za hlasem nymfy. Jen pomalu plula loď k severu, slabý vánek neměl sílu, aby napnul zplihlé plachty. Zpěv zvolná utichal, až nakonec ztichl docela. Námořník stál na přídí lodi, srdce mu prudce bušilo, rozčílil jej ten náhlý klid. S pohledem upřeným dopředu si vůbec nevšiml, že nebe na pravoboku se zatahuje černými mraky. Až náhlý poryv větru, který prudce zacloumal s celou lodí, ho vyrušil ze zamyšlení. Rychle skasal plachty a zrovna včas si stoupl za kormidlo. Vítr, narážel do lodi ze všech stran a ta se zmítala na vysokých vlnách, které se přihnali spolu s větrem. Pevně svírajíce kormidlo, hleděl námořník daleko k obzoru a vyhlížel, zda přece jen nezahlédne aspoň malý pohyb rychle plavající nymfy. Téměř nadšením zajásal, když se vpředu před lodi něco mihlo ve vodě. Jaké zklamání, když to byli jen jeho věrní průvodci delfíní. Proháněli se vysokými vlnami, vesele skákali a pískali. Hnali se chvíli vedle lodi, chvíli daleko vpředu a povzbuzovali námořníka k větší rychlosti. Se skasanými plachtami, ve větru, který zvolna sílil, se loď nebezpečně kymácela a čím dál víc se nořila do narůstajících vln, které se už teď přelévali se syčením a prskotem přes palubu. Zpěv nymfy, i kdyby byl slyšet, přehlušil by ho hukot mořských vln. Loď zpomalovala. Ustaraně svíral námořník kormidlo a s obavou pozoroval kymácející se stěžeň. Vydrží? Den se změnil v noc. Spolu s větrem se k vlnám přidal i hustý déšť. Už dávno zmizeli i delfíní. Loď se prudce kymácela na vlnách, které ji nesli kdoví kam. Kompas na kormidle se zuřivě točil a samotné kormidlo se zaseklo a nešlo s ním pohnout. Déšť promáčel lehce oděného námořníka až na holou kůži. Marně se snažil pohnout s kormidlem. Nebyla to bouře, jakou by doposud poznal. Chyběli tu blesky, a přestože, námořník nemohl řídit loď, silný vítr jí hnal dál proti vlnám, jakoby jí řídil zkušený lodivod. A pak náhle se rozhostilo opět naprosté ticho. Vlny se utišili zároveň s větrem a silný déšť se změnil v drobounký deštík, který také pomalu utichal. Tak jak slábl, sílilo světlo dne, obloha se protrhávala a jasná modř se drala ven, aby nakonec zaplavila svou jasností celé nebe. Udiveně hleděl námořník kolem sebe. Ručička kompasu se ustálila, loď se jen zvolna pohupovala na vlnkách moře plného zelených ostrovů.