12. Vzpomínka na rodný kraj

16. srpna 2014 v 19:25 |  Příběh námořníka
Jaro bylo v plném proudu, studené a vlhké ráno střídalo horké poledne plné ostrého slunečního svitu. Za kormidlem lodi stál v rozhalené košili námořník s pohledem upřeným do dálí, mlčel a nastavoval svou tvář žhavým paprskům teplého slunce. Přes boky lodi stříkala na palubu slaná voda nekonečného moře. Námořník měl zrak upřeny k obzoru, kde se modř oblohy setkávala s modrosti vod a splývala v jedno. To mu připomnělo nekonečnou zeleň rodného ostrova. Zelené kopce plné trávy, vůní květin i svěžest listů stromů. Na chvíli se vrátil zpátky ve vzpomínce do míst, kde se kdysi dávno jednoho jarního dne narodil. Vzpomínal na málo obydlené ostrůvky daleko na severním okraji širého oceánu. Kolik uplynulo let, od doby, kdy jeho nohy se proháněli po kopcích a smáčeli se ve studené vodě horských potoků, jež se zurčivým zvukem, spěchali z kopců, aby se co nejdříve změnili v řeku a nakonec jako všechny řeky světa, splynuli v oceán nekonečných vod? Nejen řádění divokých Už tehdy jeho srdce očaroval líbezný zpěv nymf a najád. Zamiloval se do tohoto nádherného zpěvu. Nebylo divu, vždyť osud mu dopřál narodit se do jejich společnosti a tak byl od zrození obklopen jemnými hlasy a krásou nádherných bytostí. Spolu s touhou po objevování světů, tak v něm rostla i touha po lásce a dotecích stvoření, jež dokázali už tehdy zvábit jeho duší, natolik, že zapomínal na celý svět kolem sebe.
Bylo to velmi dávno, kdy ochutnal první nesmělé polibky ukořistěné na skrytých místech zeleného ostrova. První doteky dokázali rozpálit dětské srdce ohněm a vášní, silou jaké v té době nerozuměl? Měl šťastné dětství, žel jen do chvíle, kdy rozhodnutí jeho rodičů změnilo jeho poklidný dětský svět. Jen hluboký splín, jak tenká bíla jizva, zůstal ve vzpomínce na tyto chvíle. Na chvíle, kdy vyšší moc rozhodla o jeho osudu a on byl vytržen ze svého rodiště. Z míst které miloval. Ze zelených kopců plných zvonivého smíchu nymf a najád. Z míst kde z tmavých lesů šel strach, z noční oblohy plné hvězd pokora a kde sláma voněla sluncem a potem nahých těl. Na lodi svých rodičů odplul na daleký jih, na druhou stranu oceánu. Ohromný smutek sevřel tehdy jeho srdce. S lítosti v hlase a hořkou bolesti v duši opouštěl místo jenž pro něj bylo domovem. Utichl hlas nymf i najád, jenž pro něj, znamenali harmonii, klid a pevný řád světa. Naposledy pohlédl na lesy a trávou porostlý ostrov než nasedl na velikou loď. Stál na zádí lodi, pevně se držel zábradlí a se slzami v očích se loučil písní na rtech, s pevným přesvědčením, nikdy nezapomenout. Bez milosti a soucitu jej obchodní loď vezla pryč. Nezapomněl. Přesto, to co jednou bylo ztraceno, už nejde nikdy vrátit zpět. Rozbitá sklenice, kterou slepíme, bude vždy jen hromádkou střepů. Sled osudových náhod jej už tehdy odsoudil k věčnému bloudění po mořích širého oceánu a věčnému hledání místa, jež by se mu stalo druhým domovem. Váben líbezným zpěvem nymf i najád, plul za jejich hlasy a doufal, že jednou najde své ztracené štěstí. Proplul oceán křížem krážem, ale vždy, kdy našel přístav, o kterém doufal, že bude poslední, staly se události, které jej vyhnali zpět na širé moře. Modř na obzoru se pozvolna zbarvila do červena, pak zešedla a změnila se v noc. Žádný zpěv nebylo slyšet, přesto námořník plul dál vytýčeným směrem za zapadajícím sluncem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama