Srpen 2014

Kyselé jablko nezdaru

31. srpna 2014 v 16:42
Občas se rozhlížím po světě, pozoruji lidi a přemýšlím o jejich životech. O jejich radostech nebo žalech. Dívám se jak se chovají, jak se tváří a jak přistupuji k světu kolem sebe. Tisíce lidí, tisíce povah. Velmi staré a velmi pravdivé rčení. Co mě tolik na lidském chování přitahuje? To nevím sám, možná tak jak někdo se snaží prozkoumat hlubiny oceánu či vesmíru, tak já toužím odhalit tajemnost lidské duše. Pohnutky lidské mysli, její různorodost, schopnost se vyrovnat s překážkami i zranitelnost, jež občas vede i k sebedestrukci. Snad i proto vznikly články do rubriky " Čas kolem mne". Vždy, kdy mám pocit, že už není o čem psát, protože veškerá zamyšlení vedou ve skutečnosti jen jedním směrem a to k různorodosti osobnosti a jedinečnosti člověka, přijde popud, který mě přinutí napsat další slova.
Svým postojem k živozu a chováním, aniž bych sám chtěl, stávám se často pro mnohé lidi kolem sebe takovou zpovědnici jejich duší a pocitu. Naslouchám jim, přikyvuji a někdy i přidám pár slov pro povzbuzení nebo útěchy, ale některá jejich trápení nedokážu cítit stejně silně jako oni sami. A tak mnoha slova zůstavají bez účinku, nebo způsobí opačný efekt. Proč? To proto, že dokud člověk neprožije bolestivý zážitek. Nedokáže takovou zkušenost ani správně ohodnotit. Je to jako s jídlem, dokud se nezakousnete do kyselého jablka, tak do té doby jste nepoznali tu ohavnou kyselost, která mění váš obličej do směšné grimasy. Člověka, který jí kyselé jablko můžete politovat, můžete se mu smát a můžete ho ignorovat, ale jeho skutečný pocit poznáte až tehdy, až si do kyselého jablka rovněž kousnete. Mnozí z těch, kterým se to přihodí, v první fází pociťuji zejména světskou nespravedlnost " Proč já?", nebo naopak, zlobu čí nenávist vůči těm, kteří jsou svědky tohoto zakousnutí. Cítí se ponížení a ztrapnění, protože nečekaná hořkost odhalila jejich "obyčejnost"a lidskou nedokonalost. Byli doby, kdy lidé houfně navštěvovali kostely a duchovní místa, na kterých se kněžím a strážcům těchto míst svěřovali se svými pocity bolesti, zklamání, hořkosti, pocity neúspěchu i zakázanými touhami a sny. A tito "vyvolení", kteří často měli za sebou pozemskou pouť plnou vlastních zkušenosti ze zklamání a proher života, jim naslouchali, těšili je i povzbuzovali. Vedli s nimi debaty, které byli sice pro některé, plné prázdných slov a nesplnitelných slibů, ale lidé, věřili jejich útěchám, modlili se, aby vytrvali a aby jejich duše nebyli naplněné zlobou, ani pocity méněcennosti vůči okolí. Snažili se žít dál podle daného řádu a pravidel, tak aby nezpůsobovali kyselost druhým. Je jiná doba. Lidé už nechtějí jen naslouchat a věřit. My lidé současnosti toužíme i po vysvětlení toho co se děje, toužíme po poznání a toužíme znát způsob jak se vyhnout bolestným a nepříjemným zážitkům. Nechceme trpělivě čekat, modlit se a ani hledat důvody v sobě, proč jsme zrovna my, kousli do toho kyselého jablka. Projevení emoci prohry a neůspěchu na veřejnosti, považujeme za ponížující a morálně nespolečenské. Chceme, aby ten pocit kyselosti zažili všichni, kteří byli svědky našeho ponížení. A tak místo pokory, šíříme zlobu, zášť a hněv. Vinu nehledáme v příčinách našeho konání, ale v postojich ostatních okolo. Těmi co nás utěšuji a nabádají k pokoře a trpělivosti, opovrhujeme. Chceme jen úspěchy a uznání a to hned. Jen těm, co nám přikyvuji a spolu s námi proklínají svět, těm věříme, bez toho aniž bychom se zajímali, zda vůbec mají nějaké zkušenosti s kyselými jablky. Vždyť svět je nespravedlivé místo plné zbabělých, pokoru hlásajících zmetků. Každé období lidských dějin by se dalo charakterizovat některou z lidských vlastností, ta dnešní doba je dobou sobeckosti a egoismu. "Já jsem víc než Ty, můj nezdar je i Tvým nezdarem, má bolest jedinečná a Tvé trápení malicherností.

13. Krátké bezvětří

30. srpna 2014 v 7:41 Příběh námořníka
Netrpělivě námořník naslouchal vzdálenému hlasu nymfy, který se jen v nepravidelných intervalech nesl nad hladinou klidného moře. Pevně svíral kormidlo s tváři nastavenou ostrým paprskům slunce, plul vpřed. Plul už několik dní, dnem i noci stále dál. A i teď věřil, že to bude možná jeho poslední cesta. Hlas nymfy v jeho duši otvíral všechny brány, všechny vzpomínky, radosti i zklamání. Byl to velmi líbezný hlas, takový, jenž už po mnoho let neslyšel. Před přídi lodi neúnavně plavali a občas skákali dva delfíni, jakoby mu ukazovali cestu. Dávali mu naději, že nalezne nymfu, jejíž hlas zvábil jeho duši i srdce. Dávali mu naději, že konečně nalezne ostrov, na němž jednou spočinou jeho kosti.
Uplynulo dalších pár dnů a námořník stále plul do neznáma váben nádherným hlasem nymfy. Jeho průvodci delfíni jej nepřestávali pobízet k většímu spěchu. Na rozdíl od bytosti žijících ve vodě, je rychlost lodí závislá na větru. A zrovna ve chvílí kdy zas hlas nymfy zeslábl, ztichl i vítr. Marně se snažil námořník točit rahny a chytat aspoň slabý závan větru do plachet. Loď se jen zvolna se zplihlýma plachtami pohupovala na vlnách vpřed. Bylo krátce po poledni. Slunce žhnulo a jen drobné vlnky kolébali oprýskanou loď. Odsouzen k trpělivému čekání na změnu počasí, seděl námořník zády opřen o stožár ve stínu svěšených plachet a pozoroval moře, které jako vždy, na obzoru splývalo s modří oblohy. Už drahnou chvíli postrádal delfíny. Marně se rozhlížel, jestli je někde neuvidí.
Najednou s veselým pískotem ho zasáhla sprška mořské vody. Udiveně se námořník otočil, na stranu lodi, odkud táto studená sprška přilétla v okamžiku, kdy letěla další. Tentokrát ho zasáhla přímo do obličeje a ještě než stačil delfín opět zmizet v moři, zahlédl námořník jeho rozesmátou tvář. "No počkej, darebo" pomyslel si rozhořčeně. Hbitě vstal a naklonil se nad bok lodi. A pak to uviděl. Z dálky připlouvalo k lodi celé hejno delfínu. Vyskakovali nad vodu v rozličných akrobatických skocích. Byla to tak úžasná podívaná, že námořník zapomněl na zlost. Jako u vytržení pozoroval to nádherné představení. Vedle boku lodi vystrčil, rozdováděný delfín hlavu s vody a vydával, zvuky podobné smíchů. Námořník se na něj veselé zašklebil, pokynul mu "Díky kámo". Rychle pochopil, že ta sprška vody byla vlastně pozvánka na vodní představení. Opřel se pohodlně o zábradlí, pozoroval delfíny a ve svých vzpomínkách se vracel zpět, do doby svého dospívání. Do doby, která v jeho paměti byla obdobím bezstarostných radovánek. Kdy spolu s ostatními, stejného věku, námořníky se plavil po ostrůvcích na východním pobřeží moře a snil o cestách, plných dobrodružství, krás a bohatství. Trpce se usmál své tehdejší bláhovosti. Všechno odval čas, sny a přání byli zapomenuty. Jen touha po lásce krásných najád a nymf mu zůstala. Touha po stálém domově, klidu a harmonii prožitku zbytku života.
Delfíni se už přiblížili až k lodi a nyní pluli okolo ní, skákali, vesele pískali a vůbec projevovali tolik radosti z života, že zahnali z duše námořníka splín z trpkých vzpomínek. Dokonce se jim podařilo vyvolat na jeho obličeji smích a do jeho oči vrátit veselé plamínky radosti. Ve svých vzpomínkách viděl tváře všech těch krásných stvoření, jež se kdy, ucházeli o jeho přízeň, v době jeho nezkušeného mládi. Tehdy ještě nedokázal rozlišit zpěv nymfy od najády a bylo mu to celkem jedno. Na rozdíl od svých přátel a kamarádu, nehodlal podlehnout jejich kouzlu natolik, aby ho dokázali odlákat od jeho snů a představ. Víc než jejich krásná těla, ho zajímali jejich duše, jejich touhy a přáni. Jeho snem bylo sdílet nádherný zelený ostrov s nymfou, která by ho ctila a milovala. Období mladosti bylo touhou po objevování nových světů, touhou po romantické lásce a dnech plných bezstarostné budoucnosti.
Pozoroval dovádivé delfíny a znova na chvíli přivřel oči, aby si ještě jednou v obrazech ukrytých ve vzpomínkách připomněl okamžiky nespoutané svobody a touhy po neznámých dálkách. Vzdálený tichý zpěv jej vytrhl ze vzpomínání. Prudce otevřel oči. Delfíni už neskákali, měli hlavy vystrčené z vody, jakoby i oni hledali směr, odkud zpěv nymfy, protože to byl ten líbezný zvuk, odkud přichází. Vítr napnul plachty a loď se dala do pohybu. Hbitě námořník přiskočil ke kormidlu, aby obrátil loď směrem, odkud přicházel zpěv. Hejno hravých delfínu zmizelo v moři. Zůstali tu opět jen oba věrní průvodci, kteří ho od jeho vyplutí, před pár týdny, ještě neopustili. Skákali teď kolem boku lodi a trpělivě čekali, než loď nabere patřičný kurz. Pak jako na povel začali opět skákat před lodí a pomáhat tak námořníkovi udržovat směr plavby. Dál! Dál, za nádherným hlasem nymfy.


12. Vzpomínka na rodný kraj

16. srpna 2014 v 19:25 Příběh námořníka
Jaro bylo v plném proudu, studené a vlhké ráno střídalo horké poledne plné ostrého slunečního svitu. Za kormidlem lodi stál v rozhalené košili námořník s pohledem upřeným do dálí, mlčel a nastavoval svou tvář žhavým paprskům teplého slunce. Přes boky lodi stříkala na palubu slaná voda nekonečného moře. Námořník měl zrak upřeny k obzoru, kde se modř oblohy setkávala s modrosti vod a splývala v jedno. To mu připomnělo nekonečnou zeleň rodného ostrova. Zelené kopce plné trávy, vůní květin i svěžest listů stromů. Na chvíli se vrátil zpátky ve vzpomínce do míst, kde se kdysi dávno jednoho jarního dne narodil. Vzpomínal na málo obydlené ostrůvky daleko na severním okraji širého oceánu. Kolik uplynulo let, od doby, kdy jeho nohy se proháněli po kopcích a smáčeli se ve studené vodě horských potoků, jež se zurčivým zvukem, spěchali z kopců, aby se co nejdříve změnili v řeku a nakonec jako všechny řeky světa, splynuli v oceán nekonečných vod? Nejen řádění divokých Už tehdy jeho srdce očaroval líbezný zpěv nymf a najád. Zamiloval se do tohoto nádherného zpěvu. Nebylo divu, vždyť osud mu dopřál narodit se do jejich společnosti a tak byl od zrození obklopen jemnými hlasy a krásou nádherných bytostí. Spolu s touhou po objevování světů, tak v něm rostla i touha po lásce a dotecích stvoření, jež dokázali už tehdy zvábit jeho duší, natolik, že zapomínal na celý svět kolem sebe.
Bylo to velmi dávno, kdy ochutnal první nesmělé polibky ukořistěné na skrytých místech zeleného ostrova. První doteky dokázali rozpálit dětské srdce ohněm a vášní, silou jaké v té době nerozuměl? Měl šťastné dětství, žel jen do chvíle, kdy rozhodnutí jeho rodičů změnilo jeho poklidný dětský svět. Jen hluboký splín, jak tenká bíla jizva, zůstal ve vzpomínce na tyto chvíle. Na chvíle, kdy vyšší moc rozhodla o jeho osudu a on byl vytržen ze svého rodiště. Z míst které miloval. Ze zelených kopců plných zvonivého smíchu nymf a najád. Z míst kde z tmavých lesů šel strach, z noční oblohy plné hvězd pokora a kde sláma voněla sluncem a potem nahých těl. Na lodi svých rodičů odplul na daleký jih, na druhou stranu oceánu. Ohromný smutek sevřel tehdy jeho srdce. S lítosti v hlase a hořkou bolesti v duši opouštěl místo jenž pro něj bylo domovem. Utichl hlas nymf i najád, jenž pro něj, znamenali harmonii, klid a pevný řád světa. Naposledy pohlédl na lesy a trávou porostlý ostrov než nasedl na velikou loď. Stál na zádí lodi, pevně se držel zábradlí a se slzami v očích se loučil písní na rtech, s pevným přesvědčením, nikdy nezapomenout. Bez milosti a soucitu jej obchodní loď vezla pryč. Nezapomněl. Přesto, to co jednou bylo ztraceno, už nejde nikdy vrátit zpět. Rozbitá sklenice, kterou slepíme, bude vždy jen hromádkou střepů. Sled osudových náhod jej už tehdy odsoudil k věčnému bloudění po mořích širého oceánu a věčnému hledání místa, jež by se mu stalo druhým domovem. Váben líbezným zpěvem nymf i najád, plul za jejich hlasy a doufal, že jednou najde své ztracené štěstí. Proplul oceán křížem krážem, ale vždy, kdy našel přístav, o kterém doufal, že bude poslední, staly se události, které jej vyhnali zpět na širé moře. Modř na obzoru se pozvolna zbarvila do červena, pak zešedla a změnila se v noc. Žádný zpěv nebylo slyšet, přesto námořník plul dál vytýčeným směrem za zapadajícím sluncem.

Víra

6. srpna 2014 v 12:04 Básně


Jsou chvíle kdy ztichnou ptáci,
kdy utichne celý svět.
Náhle radost se vytrácí.
Není kam jít … žádný spěch!

Ve chvíli kdy se to změní
slzy v očích probudí křik.
To srdce volá po zapomnění,
nechce nikdy slyšet smích.

V zoufalství se naděje rodí.
Kde je víra jít zas dál?
S láskou v kterou věříš stále
s tou překonáš všechen zmar.

Po cestě kdo sám nechodí
jednou dokáže vše co si přál.


11. Na cestě přes oceán

2. srpna 2014 v 9:39 Příběh námořníka
Nad tmavým obzorem nekonečného masy vod se pomalu rodilo jitro. Bílé světlo slunečních paprsku se rychle sunulo po hladině, až zaplavilo loď kymácející se na vlnách. Rychle ji předhonilo a běželo dál k západu, aby nakonec proměnilo i poslední šedý kousek oblohy na slunečný den. Stará loď se pomalu plavila směrem k severozápadu. Na její zádi u kormidla stál námořník v rozepnutém kabátě a s napětím pozoroval šedé zalátované plachty, jež se vzdouvali v čerstvém větru, na stožáru uprostřed lodi. V dáli před přídi vyskakovali dva delfíni, jakoby ukazovali lodi cestu širým oceánem. Občas zpomalili na její úroveň a pak zas s pískotem, rychle skákali kupředu, jakoby chtěli námořníka i s jeho lodi co nejvíce popohnat. Přestože vál příznivý vítr, loď se kupředu plavila jen velmi pomalu. Námořník přes palubu vyhodil už všechno, o čem si myslel, že už nebude nikdy potřebovat, rychlost lodi tím, ale nezvýšil. Kam spěchal? Možná ho hnala touha po svobodě duše a možná líbezný hlas nymfy, který večer rozbušil jeho srdce láskou takovou silou, že znova a snad už naposledy, vyplul na moře, aby našel místo pro klid a harmonii své duše. Místo, kde bude šťastný a svobodný ve svém duchu. Před sebou měl dlouhou cestu a víru. Víru v naději, lásku a šťastné zakončení své pouti.
Dosud se zpravidla námořník plavil většinou blízko rozličných ostrovů a souostroví. Jen jednou, kdysi dávno, přeplul celý oceán. Teď ho čekala znova cesta přes nekonečnou masu vod zpátky na druhou stranu oceánu. Už několik týdnu plul stále stejným směrem doprovázen delfíny. Loď se otřásala pod nárazy ostrých vln. Vítr trhal zalátanými plachtami, vlny slané vody se přelévali přes palubu a brali sebou všechno, co nebylo pevně přivázané. Námořník netrpělivě naslouchal, kdy aspoň na chvíli uslyší, ten čarovný zpěv tajemné nymfy. Občas na konci dne, byli slyšet z veliké dálky mazlivé tóny milostných písní, které rozechvívali srdce láskou a touhou.
Námořník s ustaranou tváří pevněji sevřel kormidlo a s napětím pozoroval své průvodce delfíny. Vydrží jeho loď tak dlouhou cestu? Kéž by se mohl plavit tak rychle, jak oni dokázali plavat. Vysoké vlny zalévali loď, která se skřípotem jen ztěžka se sunula vpřed. Každou mílí, ale zpěv nymfy jakoby sílil a stával se zřetelnější. Námořník se zapřel pevněji nohama o palubu lodi a silně zatnul ruce do kormidla.