Květen 2014

Co zrcadlo neukáže

23. května 2014 v 7:43 | Igun
Co je zrcadlo? Z praktického hlediska vlastně jen lesklá plocha, která má schopnost zobrazit všechna místa na která ho zaměříme. V zrcadlech je všechno obráceně. Levé je pravé a naopak. Zrcadlo vlastně ukazuje falešný obraz viditelné skutečnosti. A přesto už od dávných dob, je samozřejmým předmětem domácnosti. Pohled do zrcadla nás přesvědčuje, že viditelná krása, je to, co je ve společnosti lidí to nejdůležitější. Díváme se do něho každý den, pozorujeme se, pečlivě zkoumáme každý uhřík, každý chloupek i každou vrásku. Nedostatky v rámci svých možností, ihned odstraňujeme. Lepšími se ale tím nestaneme. Ba ani dokonalejšími ne. Zrcadlo nás přesvědčuje, že vnější vzhled je to co zaujímá všechny okolo. Je tomu tak i ve skutečnosti? Kolik zloby, sobectví a závisti se ukrývá pod maskou krásy a líbeznosti? Svět za zrcadlem je náš vlastní svět. Svět našeho nitra, naších pocitů a postojů. Těch skutečných a pravých, které nikdo nevidí a žádné zrcadlo je nedokáže ani zobrazit. V tomto skrytém světě jsme sami sebou. Díky tomu dokážeme s líbeznou tváří obejmout jinou bytost a přitom uvnitř sebe sama k ní zároveň cítit odpor. Že jsem hmusný cynik? Ne! Jen realista. Vždyť pohledem do zrcadla si trénujeme hlavně své výrazy vůči okolí a zároveň se učíme skrývat své skutečné pocity. Že lžu? Myslíte? Podívejte se na sebe do zrcadla a odpovězte si na tuto otázku jen tak pro sebe sami. Jaká je teď vaše odpověď?

Děravé oči

13. května 2014 v 13:31 Básně
Mám děravé oči
z těla voda mi z nich uniká
Mám děravé oči
kolem je ticho nikdo nic už neříká

Dere se ven stéká mi po tváři
Slaná voda z mého těla
Nejde zastavit proud
jenž bolest způsobila

Mám děravé oči
srdce sevřené bolesti
Proud slz uniká z těla
a vteřina je náhle ... věčností

Zla zpráva

11. května 2014 v 14:06 Básně
Po zádech přešel mráz,
na kůži všechny chloupky zved
Tělo brní, do srdce jde stesk,
oči zalili se slzami

Zmizel smích ze rtu mých,
ztichl hlas, ztěžkl dech
Prázdno naplnilo duši,
svět zastavil se, žádný spěch

Minuta stála se věčnosti,
okamžik dobou nekonečnou
Čekání zbývá na zázrak,
modlitba prosbou jedinečnou ….

9. Ostrov na jihu

4. května 2014 v 12:28 Příběh námořníka
Dny plynuli a měnili se pozvolna v měsíce a ty zas v roky. Přesto, že námořník měl novou rodinu rád a snažil se stát nedílnou součástí jejího společenství, jeho srdce bylo nenaplněné a prázdné. Sytil najádu svou láskou, ale ta nedokázala nasytit jeho. Brzy pochopil, že se nechal, jako už tolikrát, oklamat touhou po slasti. Slastná touha je ze všech tužeb lásky ta nejzrádnější. Její nedostatek v těle způsobuje nesoustředěnost a zvyšuje nervozitu a labilitu mozkových buněk. Pokud tělo dlouho strádá a pak se mu naskytne možnost naplnit srdce touto touhou, v přívalech citů nevnímá kolem sebe žádné varovné signály, ani si nepřipouští žádné následky své vlastní nenasytnosti. Zamilovaný námořník nabízí všechno co má, včetně vlastní lodí, bytosti, jež dokáže nasytit jeho srdce. Využíváním znalosti této touhy, najády dokážou oklamat srdce námořníků a získat je tak, pro své vlastní záměry a cíle. Pomine-li euforie citů je často příliš pozdě chtít vrátit všechno zpět. I když se zklamanému námořníku podaří najádu opustit, často odplouvá jen na prázdné lodi, bez všeho co se mu během jeho plavby na mořích podařilo získat a nashromáždit. Jen, když najáda na svůj ostrov místo námořníka, přivábí bukanýra nebo jiného piráta, karty se obrací a najádě po bouřlivém románku, zůstává jen vydrancovaný ostrov a slzy v očích. Večer co večer, začal námořník, opět sedávat na zádi zakotvené lodi, opřený o zábradlí a pohlížel na zapadající slunce. Už nenaslouchal moři, aby uslyšel zpěv nymfy či najády. Už žádnou nehledal. Toužil znova vyplout na širé moře a v obrovské vodní dálavě se ztratit navždy i se svou starou otlučenou lodí. Jeho srdce bylo prázdné a duše plná bolesti z následku zklamání a životních nezdarů. Už nebyl vítaným hostem ostrova, jen trpěným přivandrovalcem. A i když nikdo jej tak z obyvatel nenazýval, ve svém nitru to tak cítil. Z výšky rozpadající se lodi, pozoroval nebe na dalekém obzoru, jak se setkává s vlny na moři. Naslouchal křiku racků i hvízdání skákajících delfínu. Někde hluboko v jeho nitru už bylo rozhodnuto. Nevěděl, kdy to přijde, ale obrnil se trpělivostí a čekal. Čekal, až ho moře zavolá a on ještě jednou, už naposledy, vypluje do nekonečných vod širého oceánu…