Listopad 2013

6. Cesta na jih

7. listopadu 2013 v 18:01 Příběh námořníka
Když na obzoru prozářili první blesky temné nebe, na chvíli zpěv utichl a pak náhle, jako by nabral na síle, zesílil spolu s burácejícími hromy. Spustil se prudký déšť, námořník, který se před ním spěchal ukrýt pod střechu kajuty, zůstal nerozhodně stát u dveří. Kapky bičovali jeho tvář, ale on se nedokázal odtrhnout od líbezného hlasu. Jeho srdce toužilo po lásce. Opět zpěv na chvíli utichl. Námořník zůstal dál na palubě. Přes clonu deště hleděl k obzoru, napínal sluch, zda znovu neuslyší ten líbezný zpěv. Nenasytnost jeho srdce ho před léty, vytrhla z poklidného přístavu na severu na cestu, která ho zavedla až sem, daleko na jih. A teď je to tu znova! Zachmuřil se ještě víc, sevřel tvář bolestí a přitiskl si ruku na hruď. Bolest ukrytá v duši mu připomněla všechny události, které ho zavedli daleko od severního souostroví. Kolikrát cestou sem narazil na nebezpečné skály a kolikrát se musel vyhnout neznámým proudům, aby na konec s potrhanými plachtami a otlučenou lodí zakotvil na břehu tohoto jižního kamenného ostrova …
Spousta malých či větších ostrovu bylo v mořích na severu a na každém z nich čekala najáda na některou z lodí, které se plavili v těchto vodách. Každý rok s příchodem jara, zpívali lásky chtivé najády své písně, jen, aby zlákali osamocená srdce námořníků do svých náručí. Pokaždé, když náš námořník těmto písním naslouchal, trpce se usmíval sám pro sebe, toužil po lásce a vášní, nikdy však se svou lodí, chráněnou zátoku neopustil. Až jednou, když bylo jeho srdce příliš hladové a duše rozbolavěla samotou, neodolal vábivému zpěvu najády toužící po lásce. Vydal se na krátkou plavbu kolem korálových atolu plnou skrytých skal. Zklamaný a se srdcem, jehož žádna najáda nedokázala nasytit, vrátil se zpět do svého přístavu. Jeho srdce dál hladovělo po lásce a jeho duše se rozplakala žalem z osamění. Něco se v něm přece jen toho léta změnilo, každý večer začal sedávat na zádi lodi u kormidla a naslouchal hlasům přicházejícím z moře. Najáda vlastníci ostrov, u kterého už tolik let kotvil a věrně ji sloužil, jim už dávno opovrhla a snila o tom, jak zlákat jiného mořeplavce ke svému velkému ostrovu. Vždyť ani nepostřehla, že se svou lodí kotvil nyní dál od břehu. Blíž k volnému moři, stále připraven k vyplutí. Se zatrpklou myslí si uvědomil, že slib, který kdysi dal své milované nymfě, že vychová její dítě až do jeho dospělosti, bude brzy splněn a on se bude muset vydat na další cestu.
Stalo se tak na jaře, po dlouhé zimě, kdy ledy se začali rozpouštět a první květy ozdobili úbočí ostrova. Jednoho takového dne, zaslechl námořník velmi vzdáleny zpěv najády lačnící po lásce. Bylo to znamení, kterým Vládci osudu oznámili námořníkovi, že přišel čas změnit kotviště, nebo to byla jen touha z dlouho potlačovaného pocitu, vlastní nesvobody a osobního útlaku? Možná jen ten zpěv byl natolik okouzlující, že námořník neodolal a po dlouhém váhání se nakonec rozhodl opustit ostrov, u kterého kotvil mnoho let i najádu, která už dávno vyhlížela jiné námořníky. Vydal se na novou cestu. Naložil na svou loď všechny nezbytnosti na cestu a spolu s dospívající dívkou, vyplul k jihu, aby navždy opustil klidné severní souostroví a změnil tak budoucnost.