Bolest duše

20. září 2013 v 16:00 |  Čas kolem mne
Lidské tělo je zranitelné mnoha bolestmi. Pálí ho oheň, studí led. Jeho kůže je slabá a lehce proniknutelná ostrými předměty. Přes veškerou bolest, kterou v takovém případě tělo člověka pociťuje, jeho duše ho nutí jít dál a vpřed. Touha po životě je to co mu dává sílu přežít. Co ale když se zraní duše? Pokud duše je zraněná? Zraněná city druhých nebo i vlastními pocity a pochybnostmi?
Bolest je vjem, jenž brání a potlačuje všechny ostatní funkce mozku. Bolest těla přehluší hlad, možnosti pohybu i sílu konání. Bolest duše jde dál. Duše sužovaná bolestmi ve své nejvyšší síle, brání člověku v touze žít a překonávat všechny překážky života. Bolest duše přináší pocity beznaděje, marnosti, lhostejnosti k životu i okolí. Tělo zraněné ohněm či vodou, tělo zraněné a potrhané vnějšími vlivy a nemocemi, takové tělo se snaží léčit a uzdravovat. Tělo jehož duše chřadne a strádá, odmítá přijmout pomoc. Naopak bez víry v budoucnost, snaží se sebe samo zahubit. Čím to je, že taková bytost, jako člověk, která se dokáže přizpůsobit téměř všem přírodním podmínkám a prostředím na Zemi, bojovat s nimi a přežít, je tolik zranitelná ve svém nitru. Jak je možné, že dokážeme vyléčit tělo zubožené a potrhané jen pomoci péče a lektvarů a duši zaujatou vlastním bolem, můžeme pouze tlumit opiáty a doufat v její záchranu? Ani moderní věda nepostoupila o mnoho dál. Duši nelze nahradit protézou ani elektronickým simulátorem.
Duše je ta co nás přesvědčuje o smyslu života a zároveň ta co nám veškerý jeho smysl zpochybňuje. Jsme silní a odhodlání uskutečňovat své záměry a cíle, jsme-li spokojeni a je-li naše nitro v harmonii s blízkým okolím. Jsme-li milování a máme-li pocit, že jsme součásti celku a to co konáme, děláme ve prospěch jiných, děláme to pro budoucnost. Jsme silní, pokud věříme že naše činnost má smysl a význam. Přitom nezáleží na etické hodnotě cíle. Protože to co je pro jednoho z nás zvrhlé, je pro druhého nezbytné a morální. V tomto pohledu se odlišujeme. V tom jak každý z nás usiluje o jiný svět a naše místo v něm.
Pokud duši zasáhne bolest, staneme se slabými a stejnými. Duše jenž trpí bolesti tolik, že přehluší i pocity touhy, lásky, zloby i nenávisti, upadá do apatie stavu mysli, kdy všechno co bylo podstatné a důležité se vytrácí a zůstává jen stereotyp času a prostoru. Není proč a není nač.
Je zcela nedůležité, jaké etické důvody nás vedli k naším činům po cestě života. Spolu s bolesti duše, zmizel i význam našeho cíle a prioritou se stává opustit prohranou hru života. V tomto jsme všichni stejní. Bolest duše je příčinnou vlastní destrukce, kdy někteří z nás volí násilný konec, aby se zbavily hořké a pálivé trýzni v hrudi. Zoufalá rozhodnutí nás zbaví života, ale zároveň přináší novou bolest do duší těch, jenž v nás věřili a měli rádi. Nedokážeme-li sami zvítězit nad svou bolesti duše, předáváme tak její bolest jako štafetu dál. Každý z nás někoho miluje a v něco v životě věří. Každý z nás je někým milován.
Nikdo z nás není dost silný, aby nebyla jeho duše zraněna jinými lidmi a vždy je kolem nás někdo, koho můžeme svým chováním či postoji, zranit my sami. Nedokážeme-li vyléčit svou zraněnou duši sami, může nás její bolesti, zbavit vždy někdo jiný. Někdo, kdo je pro nás tak významný, že jsme schopni mu uvěřit a nechat se vést. Abychom bolesti duše překonali, tvoříme vzájemná široká společenství i úzké vztahy a vazby s jinými. To už je, ale jiná kapitola filozofie člověka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama