Září 2013

Vraní křik

22. září 2013 v 15:10 Básně
Jen temný stín na duši
a beznaděj v mysli mám.
To srdce pláče po lásce.

Mrak zakryl slunce,
zešedl den, ztichli ptáci.
Zas smutek do srdce se vrací ...

Na obzoru se bouře chystá.
Skřehotavý křik přináši splín,
hořký je život ... tak jako blín.

A přesto dal musím jít ...
Beznaděj v srdci mám.
Co skutečnost je a co klam?

Mrak zakryl slunce.
V nastalem tichu jen křik vran
....ve svém srdci mám.


Bolest duše

20. září 2013 v 16:00 Čas kolem mne
Lidské tělo je zranitelné mnoha bolestmi. Pálí ho oheň, studí led. Jeho kůže je slabá a lehce proniknutelná ostrými předměty. Přes veškerou bolest, kterou v takovém případě tělo člověka pociťuje, jeho duše ho nutí jít dál a vpřed. Touha po životě je to co mu dává sílu přežít. Co ale když se zraní duše? Pokud duše je zraněná? Zraněná city druhých nebo i vlastními pocity a pochybnostmi?
Bolest je vjem, jenž brání a potlačuje všechny ostatní funkce mozku. Bolest těla přehluší hlad, možnosti pohybu i sílu konání. Bolest duše jde dál. Duše sužovaná bolestmi ve své nejvyšší síle, brání člověku v touze žít a překonávat všechny překážky života. Bolest duše přináší pocity beznaděje, marnosti, lhostejnosti k životu i okolí. Tělo zraněné ohněm či vodou, tělo zraněné a potrhané vnějšími vlivy a nemocemi, takové tělo se snaží léčit a uzdravovat. Tělo jehož duše chřadne a strádá, odmítá přijmout pomoc. Naopak bez víry v budoucnost, snaží se sebe samo zahubit. Čím to je, že taková bytost, jako člověk, která se dokáže přizpůsobit téměř všem přírodním podmínkám a prostředím na Zemi, bojovat s nimi a přežít, je tolik zranitelná ve svém nitru. Jak je možné, že dokážeme vyléčit tělo zubožené a potrhané jen pomoci péče a lektvarů a duši zaujatou vlastním bolem, můžeme pouze tlumit opiáty a doufat v její záchranu? Ani moderní věda nepostoupila o mnoho dál. Duši nelze nahradit protézou ani elektronickým simulátorem.
Duše je ta co nás přesvědčuje o smyslu života a zároveň ta co nám veškerý jeho smysl zpochybňuje. Jsme silní a odhodlání uskutečňovat své záměry a cíle, jsme-li spokojeni a je-li naše nitro v harmonii s blízkým okolím. Jsme-li milování a máme-li pocit, že jsme součásti celku a to co konáme, děláme ve prospěch jiných, děláme to pro budoucnost. Jsme silní, pokud věříme že naše činnost má smysl a význam. Přitom nezáleží na etické hodnotě cíle. Protože to co je pro jednoho z nás zvrhlé, je pro druhého nezbytné a morální. V tomto pohledu se odlišujeme. V tom jak každý z nás usiluje o jiný svět a naše místo v něm.
Pokud duši zasáhne bolest, staneme se slabými a stejnými. Duše jenž trpí bolesti tolik, že přehluší i pocity touhy, lásky, zloby i nenávisti, upadá do apatie stavu mysli, kdy všechno co bylo podstatné a důležité se vytrácí a zůstává jen stereotyp času a prostoru. Není proč a není nač.
Je zcela nedůležité, jaké etické důvody nás vedli k naším činům po cestě života. Spolu s bolesti duše, zmizel i význam našeho cíle a prioritou se stává opustit prohranou hru života. V tomto jsme všichni stejní. Bolest duše je příčinnou vlastní destrukce, kdy někteří z nás volí násilný konec, aby se zbavily hořké a pálivé trýzni v hrudi. Zoufalá rozhodnutí nás zbaví života, ale zároveň přináší novou bolest do duší těch, jenž v nás věřili a měli rádi. Nedokážeme-li sami zvítězit nad svou bolesti duše, předáváme tak její bolest jako štafetu dál. Každý z nás někoho miluje a v něco v životě věří. Každý z nás je někým milován.
Nikdo z nás není dost silný, aby nebyla jeho duše zraněna jinými lidmi a vždy je kolem nás někdo, koho můžeme svým chováním či postoji, zranit my sami. Nedokážeme-li vyléčit svou zraněnou duši sami, může nás její bolesti, zbavit vždy někdo jiný. Někdo, kdo je pro nás tak významný, že jsme schopni mu uvěřit a nechat se vést. Abychom bolesti duše překonali, tvoříme vzájemná široká společenství i úzké vztahy a vazby s jinými. To už je, ale jiná kapitola filozofie člověka.