Příběh samoty

3. srpna 2013 v 23:27 |  Čas kolem mne
Toho roku první jarní svítání přineslo všem spolu s chutí do života i pocity veselosti a radosti. Ptáci pozdravili první sluneční paprsky zpěvem a krajem se nesla zvučná melodie o lásce a svobodě. Probouzí se většina obyvatel a ti kteří nešli do práce už nad ránem, teď spěchají na autobus nebo startují auta a frčí směr zaměstnání. Děti se loudají do školy a důchodci se šourají k obchodu, aby jako první mohli nakoupit čerstvé pečivo. Slunce rychle stoupá nad obzor a budí i poslední spáče, kteří doposud odolávali a nechtělo se jim vstát z teplé postele. Je nádherné sluneční ráno. Štěkot hladových psů donutil vstát i mě. Nechce se mi. Vzácný to den, kdy mohu spát déle než do půl páté. Vstávám z pohledem na okno zalité slunečním světlem a i ve mně se probouzí pocit radosti a nadšení z krásného rána.
Ještě než odkryji peřinu, spřádám plány co všechno dnes udělám, do čeho se pustím nejdříve a už se těším jak to bude pěkně vypadat. Vstávám! Sednu, procvičím ztuhlou páteř a přinutím se k pohybu. Projdu pokojem, a než nakrmím psy, honem do koupelny spláchnout ospalky a tak dokončit ranní probuzení.
Možná by bylo lepší zůstat spát. Pohled do zrcadla v koupelně a studená voda mě probudili až příliš. Probrali mě do reality, kterou si stále nepřipouštím, ale je tady. Jsem sám. V pozdním věku, na vrcholu sil a zkušeností. Ve věku, kdy ještě mohu něco dokázat. Ve věku, kdy mohu být oporou a společníkem druhým. Je nádherné sluneční ráno. Ptačí samečci zpívají písně pro své samičky. Sousedi a sousedky chystají snídaně pro své druhy s kterýma se občas přou, aby se pak mohli usmiřovat. Matky vypravili děti do školy a pouští se do domácího úklidu. Zcela zbytečně, protože až se vrátí jejich zlatíčka, ve chvilce jejich úsilí promění ve spoušť. Ví to a přesto mají důvod znova a znova krášlit svůj dům.
Kde jsou moje ranní představy? Nadšeni a plány mě rychle opouští a rozplývají se při pohledu na zarostlou vrasčitou tvář v zrcadle. Osamocený, na útěku před světem, v prázdném domě, bez snů a cílů. Už není pro koho tvořit, není pro koho budovat, není komu dělat každodenní malé radosti, není s kým se přít, s kým se usmiřovat, není pro koho se usmívat. Jsem sám.
Hluboko v srdci nosím stále cit, cit tak silný, že kdybych ho mohl pustit na svět, svou září by zastínil i takové sluneční ráno jako je dnes. Cit, který už navždy asi zůstane umlčen ve prospěch nesmyslných morálních principů, které si lidská společnost stanovila. Překročil jsem pomyslnou čáru života za níž je dovoleno milovat a věřit v lásku. Přesto moje duše touží po lásce a souznění, po vášní i spalujících dotecích. Ten oheň ve mně ničí všechnu mou sílu a chuť do života, ničí mou mysl a naplňuje duši beznadějí a smutkem. Jen ve vzácných chvílích, kdy mi je dovoleno spát a přitom snít, uvolní se něco málo této dynamické energie, která mi dává pocit bláznivé euforie a radosti z vteřin života. Krátké okamžiky jenž probouzejí naději, že jednou přijde den, kdy horoucí cit lásky znovu zaplaví můj svět. Tyto sny oddaluji pocity samoty a stáří. Škoda, že po každé takové noci, přichází kruté probuzení s realitou zakletou v zrcadle.
Sluneční ráno se změnilo v sluneční den, ale svět kolem mne už nezáří a nezpívá radostnými písněmi. Ticho, ticho bez jediného lidského slova. Prázdnota ve které není koho pohladit, chytit za ruku. Beznaděj ve které není pro koho budovat, uklízet, tvořit, ani není komu připravovat drobná potěšení a radosti.
Hodina za hodinu ukrajuje z dne. Z dne, který plný slunce určitě přinesl spoustě lidí dobrou náladu a potěšení. Dne ve kterém bylo vykonáno mnoho záslužné práce, která přinesla radost a potěšení tvořitelům i druhým. Co jsem udělal já? Nic! Otupělý bolem samoty potácím se od ničeho k ničemu a každou započatou prací opouštím pro zlou myšlenku "K čemu?".
Konečně se slunce kloní k západů a šero zakrývá oblohu. Unavení lidé se vracejí ke svým rodinám, ke stolu, kde je čeká teplá večeře. Matky volají své děti, aby zanechali her a chystali se do postýlek. Končí se den a s jeho koncem se probouzí samota v plném rozsahu. Pohlcuje mě a tísní mou duši do trýznivého mučícího poznání zklamaní. Zklamání s prožitého života. Zklamání s víry v Boha, v nějž jsem věřil a doufal, že mi ukáže cestu. Možná neměl čas, možná byli důležitější osudy než ten můj.
Už je to tady zas. Pomalu, ale přece jen neúprosně přichází palčivý pocit hlubokého osamocení, slabosti a beznaděje. Temné myšlenky zaplňuji rozum. Nikdo mě nepotřebuje jen protože jsem? Proč taky? Sedím na rozestlané posteli a cítím jak mi po tváří stékají slané kapky. Chybí mi někdo, kdo by se staral kde jsem, co dělám. Někdo kdo by mě chtěl jen tak vidět, někdo kdo by nelitoval času, který mi věnuje, někdo …kdo, kdo by mě měl rád. Nikdo tu není….
Na pokraji propasti zapomnění, ale stále čekám, čekám na zazvonění ve kterém se ozve milý hlas, který mi řekne, že mu chybím. Chci křičet, řvát, zlostí třískat kolem sebe, pít do němoty a proklínat svět. Nejde to, nemám ani chuť ani sil, ještě ne. Touha, ta jediná a poslední stále hoří v mém skomírajícím těle, hoří a dává mi víru v naději, že... jednou….
Je první večer, prvního jarního dne. S noci utichá zpěv ptáku a noční chlad žene všechny spát. Přikrývám se studenou peřinou. Usínám, abych aspoň na chvílí ve svých snech zapomněl na hořkou trýzeň srdce …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama