Srpen 2013

Tulácky blůz

29. srpna 2013 v 18:05 Básně

Boty už mám promočeny
Tělo chytá chlad
V kapse jako vymetený
A já mám hrozný hlad

Den už se kryje šeří
Slunce už šlo taky spát
Kdoví kde má cesta končí
Kdoví kde budu nocovat

Kdybych tak měl ženu, děti
Měl bych místo pro návrat
Netoulal bych se světem
Spokojeně bych mohl spát

Song, song blůz
Zpívám si svý nekonečný blůz
Song, song blůz
Zpívám si svý nekonečný blůz




Horká skála

17. srpna 2013 v 13:52 Básně

Pod blankytem oblohy bělostná skála
žárem slunce láska tu vzplála.
Co bylo dosud, nyní se změní.
Tisknu Tvé dlaně, toužím po políbení.


Hoří mi srdce, touhou se souží.
Ruka po ruce, zvolna se plouží.
Kámen je horký, suché jsou trávy.
Tancem lásky motýl nás zdraví.

Ticho bylo kolem, poledne žár,
když s Tebou tu hru jsem hrál.
Na vášeň, lásku a její žár....
Jen motýl ví, co bylo dál.

Čekání

12. srpna 2013 v 2:10 Básně



Ticho ... jen bušení krve v srdci
ukryté pod bělostnymi ňadry.
Chvěla jsi se zimou či studem ?
Když polibky mé se po Tvém těle kradly ...?

Ústa jsou připravena ku polibku,
tělo již nechvěje se zimou,
na rtech cítim slanost tvého potu.
... už nikdy nechci jinou !

Ticho ... jen bušení krve v srdcich
jež svázala k sobě lásky touha.
Horká letní noc nekonečná,
pro milence ... vteřina pouhá.

Pouta lásky

12. srpna 2013 v 0:47 Čas kolem mne
Jak nádherné je se zamilovat. Svět okolo najednou zkrásní, nejsou žádné překážky a ani omezeni mysli. Řešení problému se nachází mnohem snadněji, když v našem srdci hoří plamen, jenž nás krmi představami, které v nás vzbuzuji pocity naděje, touhy a harmonie světa. Láska je droga na niž se velmi lehce zvyká a požaduje se jí víc a víc. Jestli zpočátku stačilo zamilovaným, být spolu jen jednou za týden, během krátké doby i dvoudenní nepřítomnost milované osoby může vyvolat u druhého, pocity úzkosti a osamocení. Láska je cit, který dokáže zcela utrápené duši dát pocit naděje. Ale láska, které se nedostává, je zdrojem těžkých depresí a někdy i důvodem k úvahám o smyslu života. Vrcholem vzájemných citu je okamžik, kdy ani jeden ze zamilovaných si neumí představit být bez druhého. Sváži tak oba své životy v jeden a kráčí dál po cestě života společně, aby jeden podpořil druhého a ve vzájemné pomoci, tak naplnili harmonii své osudy.
Každý kdo se zamiluje, se stává dříve či později závislým na objektu své lásky. Ten kdo tvrdí, že tomu tak není, lže anebo nemiluje srdcem, jen využívá výhod vzájemného vztahu. Závislost na blízkosti druhého, na informacích o tom kde je, co dělá, jak žije, nejsou projevem žárlivosti, jak je mnohdy mylně vnucováno okolím. Jsou to přirozené projevy starosti a zájmu o život toho, jenž pro nás tolik znamená. Žárlivost je zcela jiný cit. Častou větou dvou zamilovaných je věta "Chybíš mi" …. Osobně tuto větu považuji za jeden z nejvyšších projevu přízně a lásky. Dvěmi slovy vyjadřuje nejen touhu po milované osobě, ale i strach, že ten, koho milujeme, se muže z našeho života vytratit a my zůstaneme sami a opuštěni. Láska je cit, který pro nás nic neznamená, jen do chvíle, kdy ovládne naše srdce i mysl. Až potom pochopíme jak prázdný byl náš život. Už nikdy to nechceme změnit.
Jsme zamilovaní a šťastní, plánujeme a dobýváme svět. Nejsme-li spolu s milovanou osobou, jsme smutní. Těšíme se na okamžiky, kdy společně si pohlédneme do oči a uslyšíme tu tisíckrát omletou větu "Chybíš mi." Ve chvíli, kdy se táto věta začne ze vztahů dvou lidi vytrácet, je to prvním signálem toho, že něco není zcela v pořádku. Že ve vztahu došlo k disharmonii z jedné či obou stran. Pokud opravdu dojde k disharmonii vztahu, brzy přichází výčitka, kdy jeden druhého obviní, že ten je na něm příliš závislí. Že ho omezuje a nedává mu žádný prostor pro sebe. Ale ten kdo potřebuje prostor ve kterém nebude milovaná osoba, nevědomky ukazuje, že chce být sám. Ten, kdo nechce být omezován, ten netouží po lásce svého partnera. Ten touží pouze těžit z výhod, jenž mu vztah jako takový nabízí. Ať už jsou to výhody tělesné či materiální. Jde pouze o sobecký počin jednotlivce.
Jak snadné je se zamilovat. Jak snadné je si zvyknout na pozornost, něhu i starostlivost. Ale velmi těžké je nalézt schopnost přijmout odpovědnost za svá rozhodnuti, jimiž ovlivňujeme i osud toho, jenž nás bez výhrad miluje. Jen zralá láska dokáže potlačit sobecká přáni jedné osobnosti ve prospěch druhé a nalézt vždy možný kompromis. Chceme.li skutečně naplnit svůj osud láskou, musíme se naučit nejen přijímat, ale i dávat. Nikdy nemůžeme dát víc něhy a starostlivosti, víc touhy a citu, než tolik, kolik sami dostaneme. A nikdo z nás nemá tolik, aby mohl dat všem. Jen tomu koho jsme si vyvolili a jen ten, může naplnit naše srdce. Pouto lásky je neviditelný paprsek, jenž spojuje naše těla, srdce i duše. Hřeje, když jsme spolu a pálí, když se od sebe vzdalujem.
Pouta lásky svazuji velmi pevně. Toho koho sužují, toho koho činí nesvobodným a omezovaným, ten o naši lásku nestojí. Pro takového člověka jsme jen zdrojem potěšení a jiných užitku. Láska je cit, jenž nerozlišuje dobro a zlo. Jen my sami rozhodujeme o síle pout, kterými svazujeme a kterými my sami jsme svázaní.
Neumím a nechci žít bez lásky. Spoutaný citem, jenž zároveň hřeje i pálí, kráčim světem vpřed. Ve chvílích samoty, kdy nemohu dál, čekám na svou milou, abych jí objal. Čekám na její slova, jenž mě dávají sílu žít, abych ji je vrátil ve stejné větě zpět …. " Chyběla jsi mi".

Básničky VII

3. srpna 2013 v 23:50
Madla

Povídala naše Madla,
že vypadla z umyvadla,
že vypadla z lavóra
a to rovnou do dvora.

Z balkónu se dolů vrhla,
když si právě nohy drhla.
Bolestně teď dole brečí,
tělo svoje mastmi léčí.

Ku očistě svého těla,
má teď nový postoj zcela.
Místo vody - raději,
ať mi nohy smrději !

Příběh samoty

3. srpna 2013 v 23:27 Čas kolem mne
Toho roku první jarní svítání přineslo všem spolu s chutí do života i pocity veselosti a radosti. Ptáci pozdravili první sluneční paprsky zpěvem a krajem se nesla zvučná melodie o lásce a svobodě. Probouzí se většina obyvatel a ti kteří nešli do práce už nad ránem, teď spěchají na autobus nebo startují auta a frčí směr zaměstnání. Děti se loudají do školy a důchodci se šourají k obchodu, aby jako první mohli nakoupit čerstvé pečivo. Slunce rychle stoupá nad obzor a budí i poslední spáče, kteří doposud odolávali a nechtělo se jim vstát z teplé postele. Je nádherné sluneční ráno. Štěkot hladových psů donutil vstát i mě. Nechce se mi. Vzácný to den, kdy mohu spát déle než do půl páté. Vstávám z pohledem na okno zalité slunečním světlem a i ve mně se probouzí pocit radosti a nadšení z krásného rána.
Ještě než odkryji peřinu, spřádám plány co všechno dnes udělám, do čeho se pustím nejdříve a už se těším jak to bude pěkně vypadat. Vstávám! Sednu, procvičím ztuhlou páteř a přinutím se k pohybu. Projdu pokojem, a než nakrmím psy, honem do koupelny spláchnout ospalky a tak dokončit ranní probuzení.
Možná by bylo lepší zůstat spát. Pohled do zrcadla v koupelně a studená voda mě probudili až příliš. Probrali mě do reality, kterou si stále nepřipouštím, ale je tady. Jsem sám. V pozdním věku, na vrcholu sil a zkušeností. Ve věku, kdy ještě mohu něco dokázat. Ve věku, kdy mohu být oporou a společníkem druhým. Je nádherné sluneční ráno. Ptačí samečci zpívají písně pro své samičky. Sousedi a sousedky chystají snídaně pro své druhy s kterýma se občas přou, aby se pak mohli usmiřovat. Matky vypravili děti do školy a pouští se do domácího úklidu. Zcela zbytečně, protože až se vrátí jejich zlatíčka, ve chvilce jejich úsilí promění ve spoušť. Ví to a přesto mají důvod znova a znova krášlit svůj dům.
Kde jsou moje ranní představy? Nadšeni a plány mě rychle opouští a rozplývají se při pohledu na zarostlou vrasčitou tvář v zrcadle. Osamocený, na útěku před světem, v prázdném domě, bez snů a cílů. Už není pro koho tvořit, není pro koho budovat, není komu dělat každodenní malé radosti, není s kým se přít, s kým se usmiřovat, není pro koho se usmívat. Jsem sám.
Hluboko v srdci nosím stále cit, cit tak silný, že kdybych ho mohl pustit na svět, svou září by zastínil i takové sluneční ráno jako je dnes. Cit, který už navždy asi zůstane umlčen ve prospěch nesmyslných morálních principů, které si lidská společnost stanovila. Překročil jsem pomyslnou čáru života za níž je dovoleno milovat a věřit v lásku. Přesto moje duše touží po lásce a souznění, po vášní i spalujících dotecích. Ten oheň ve mně ničí všechnu mou sílu a chuť do života, ničí mou mysl a naplňuje duši beznadějí a smutkem. Jen ve vzácných chvílích, kdy mi je dovoleno spát a přitom snít, uvolní se něco málo této dynamické energie, která mi dává pocit bláznivé euforie a radosti z vteřin života. Krátké okamžiky jenž probouzejí naději, že jednou přijde den, kdy horoucí cit lásky znovu zaplaví můj svět. Tyto sny oddaluji pocity samoty a stáří. Škoda, že po každé takové noci, přichází kruté probuzení s realitou zakletou v zrcadle.
Sluneční ráno se změnilo v sluneční den, ale svět kolem mne už nezáří a nezpívá radostnými písněmi. Ticho, ticho bez jediného lidského slova. Prázdnota ve které není koho pohladit, chytit za ruku. Beznaděj ve které není pro koho budovat, uklízet, tvořit, ani není komu připravovat drobná potěšení a radosti.
Hodina za hodinu ukrajuje z dne. Z dne, který plný slunce určitě přinesl spoustě lidí dobrou náladu a potěšení. Dne ve kterém bylo vykonáno mnoho záslužné práce, která přinesla radost a potěšení tvořitelům i druhým. Co jsem udělal já? Nic! Otupělý bolem samoty potácím se od ničeho k ničemu a každou započatou prací opouštím pro zlou myšlenku "K čemu?".
Konečně se slunce kloní k západů a šero zakrývá oblohu. Unavení lidé se vracejí ke svým rodinám, ke stolu, kde je čeká teplá večeře. Matky volají své děti, aby zanechali her a chystali se do postýlek. Končí se den a s jeho koncem se probouzí samota v plném rozsahu. Pohlcuje mě a tísní mou duši do trýznivého mučícího poznání zklamaní. Zklamání s prožitého života. Zklamání s víry v Boha, v nějž jsem věřil a doufal, že mi ukáže cestu. Možná neměl čas, možná byli důležitější osudy než ten můj.
Už je to tady zas. Pomalu, ale přece jen neúprosně přichází palčivý pocit hlubokého osamocení, slabosti a beznaděje. Temné myšlenky zaplňuji rozum. Nikdo mě nepotřebuje jen protože jsem? Proč taky? Sedím na rozestlané posteli a cítím jak mi po tváří stékají slané kapky. Chybí mi někdo, kdo by se staral kde jsem, co dělám. Někdo kdo by mě chtěl jen tak vidět, někdo kdo by nelitoval času, který mi věnuje, někdo …kdo, kdo by mě měl rád. Nikdo tu není….
Na pokraji propasti zapomnění, ale stále čekám, čekám na zazvonění ve kterém se ozve milý hlas, který mi řekne, že mu chybím. Chci křičet, řvát, zlostí třískat kolem sebe, pít do němoty a proklínat svět. Nejde to, nemám ani chuť ani sil, ještě ne. Touha, ta jediná a poslední stále hoří v mém skomírajícím těle, hoří a dává mi víru v naději, že... jednou….
Je první večer, prvního jarního dne. S noci utichá zpěv ptáku a noční chlad žene všechny spát. Přikrývám se studenou peřinou. Usínám, abych aspoň na chvílí ve svých snech zapomněl na hořkou trýzeň srdce …

5. Rozhodnutí

3. srpna 2013 v 21:51 Příběh námořníka
Vítr náhle zvedl vlny, loď se rozkolébala a slané kapky vody zkropili naslouchajícímu námořníkovi tvář. Mrzutě se narovnal, upravil si límec kabátu, poodešel ke středu lodi a otočil se k moři zády. Přál si, aby ztichl ten líbezný zpěv, který se za sílícího větru, hlasitěji a hlasitěji nesl nad hladinou. Srdce starého námořníka bylo neklidné a v duši znova ucítil bodavé rány nikdy nezhojeného stesku. Píseň, přicházející z moře, ale neutichala, naopak ještě z větší intenzitou se dál plížila do jeho mysli. Námořník bezmyšlenkovitě chodil po palubě, až se opět zastavil na její zádi. Nostalgicky pohladil kolo kormidla. Zamyšleně se zahleděl na spuštěné kotvy a silné lana poutající pohupující se loď ke břehu.
Moře na obzoru už nebylo plné hvězd, bylo černé a spolu s oblohou splývalo v temné nekonečno. Blížila se bouře. Vzduch voněl solí a dálkou. Líbezný zpěv neutichal. A moře jakoby zpívalo s nymfou. Tělo námořníka se lehce zachvělo….
Stál a naslouchal námořník vábivému zpěvu, který byl slyšet z dalekého obzoru. Znovu zavzpomínal na dobu, kdy zůstal sám. S bolestí v srdci se vydal tehdy na sever přes celý oceán s malým dítětem na palubě.
Srdce zlomené žalem způsobilo zatrpklost mysli a strach z osamocení narostl do obrovských rozměrů. Křižoval se svou lodí moře od jihu až k severu. Minul mnoho ostrovů, ale žádný zpěv najád, které tyto ostrovy obývali, a lákali ho svým zpěvem k sobě, jej nepřinutil zastavit. Unavený s cestování, zastavil svou loď až u velkého ostrova na okraji rozlehlého severního souostroví, aby zde zůstal, než z malého dítěte vyroste dospělá žena. Každé dítě totiž potřebuje matku ať už svou nebo cizí. Matka je matka, tu ničím nahradit nelze. Bytost obývající tento ostrov, byla rozmazlenou najádou, která milovala sebe, majetek a jiné hmatatelné bohatství. Jen velmi málo dbala na kouzla lásky. Měla, ale ráda děti, a že žádné sama neměla, rozhodl se námořník zůstat na ostrově i se svou dcerou. Byli to pro námořníka, dlouhé dny a noci severu. Zimy střídala léta a tak dokola. Čas jen zvolna plynul. Všechno kolem se měnilo, jen duše námořníka se ne a ne zahojit. Z malého dítěte za tu dobu, vyrostla žena, která procházela proměnou, na jehož konci se jistě změní v najádu, nebo možná v nymfu po matce. Už teď toužila vyběhnout z lodi, která pro ni byla dosud tím nejpevnějším domovem a přála si stvořit svůj vlastní svět. Bylo jen otázkou, kdy se to stane a dospívající dívka se vydá svou vlastní cestou. Bez pocitu skutečné lásky zůstane námořník navždy ve svém nitru sám. Dobře si to námořník uvědomoval. Zachmuřil se a zesmutněl. Dlouho potlačovaná samota v jeho duši začala opět narůstat. Letní bouře, kterých toho roku bylo plno, narušili poklidné vody chráněné zátoky ostrova a spolu s deštěm přinesli vábivý zpěv roztoužené najády, jejíž tóny pohladili rozbolavělé námořníkovo srdce ….