Duben 2013

První květy

7. dubna 2013 v 14:22 Básně
V dlani zas tisknu hebkou dlaň
polibek žhavý citím na svých rtech
čas plyne jak voda v řece
chci zastavit čas ... žádny spěch !!

vzpomínky skrýté v duši
chladný rozum spálený na popel
čas plyne jak voda v řece
a tolik milovat bych chtěl

kolik už dlaní hladilo mě
kolik z nich bylo naposled ...
čas plyne jak voda v řece
nikam už nechoď ... žádný spěch ..

srdce má šrámů víc než dost
láska v něm byla vždy jen host
čas plyne jak v řece voda
láska bolí, srdce bodá ....

už nechci sám tady stát
ať tvoje dlaň nejde dál ...
čas plyne jak v řece voda
zastavit jej bych si přál ...

už první květy voní jarem
tisknu dlaň jenž srdce mi svírá
čas plyne jak voda v řece
nezbylo nic ... zbyla jen víra

4. Zpěv nymfy

7. dubna 2013 v 14:08 Příběh námořníka
Začíná příběh o námořníkovi, kterého moře zvábilo svou velikosti a krásou už v dobách, kdy jako malý si hrál na jeho břehu a s úctou a zájmem pozoroval za horkých slunečných dnů drobné bělavé vlnky a krásu zdivočelých vln za mořských bouří. Nebál se rachotu hromů ani černého moře, které ve své zběsilosti pohlcovalo všechno, co mu stálo v cestě. I v temnotě může být ukryta krása stejně tak, jako ve světle zloba a ošklivost. Napjatě sledoval hru blesku nad rozbouřeným mořem, přitisknutý ke skalám na vyvýšeném břehu ostrova. Každou volnou chvílí trávil v blízkosti slané vody, které ho lákalo a vábilo jeho duši. Rád pozoroval dovádění divokých najád, bouřemi zpěněných vlnách a při každém záblesku burácejícího se nebe, se mu srdce rozbušilo touhou při pohledu na jejich svůdná nahá těla. Tehdy poprvé ucítil ve svém srdci vášeň po lásce. Když přišel čas a on dospěl do věku, kdy dostal svou vlastní loď, nedočkavě vyplul na milované moře vedený nezkrotnou touhou po poznání všech jeho záhad a tajemství.
Od té doby už uplynulo mnoho let a námořník se svou lodi nyní kotvil v bezpečném přístavu u ostrova v Jižním moři, dobře ukrytý před mořskými proudy a bouřemi. Opřený o zábradlí na zádi lodi, hleděl do tmavé noci a pozoroval, jako jedna po druhé se na noční obloze rodí hvězdy, až se celá nebeská klenba nakonec rozzářila tisíci zářivými světly. Nečekaně přinesl vítr z dálky opojný zpěv. Nesl se nad hladinou moře a cíleně narážel na ušní bubínky námořníka. Otočil hlavu po směru, odkud přicházel ten hlas. Zamyslel se. Kdy naposledy slyšel tak krásnou píseň? Pátral hluboko v paměti a pomalu se před ním, začala vynořovat ztracená vzpomínka.
Velmi dávno, když byl ještě mladý a nezkušený námořník při plavbě Západním mořem, jej poprvé tak intenzivně oslovil zpěv nádherné nymfy. Nebyl to ledajaký popěvek, kterých znal spousty. Byl to líbezný zpěv, tak líbezný, že námořník ve svém nitru, ztrácel pojem o čase i prostoru. Tehdy jeho nová loď, na niž vyplul na nekonečný oceán světa, se rozkymácela se na vlnách a kormidlo jak zasažené kouzlem otočilo loď za líbezným hlasem. Námořník plul mnoho dní přes moře provázen spoustou bouří a obrovských vln, stále vpřed, omámen kouzlem lásky. Nic ho nedokázalo zastavit. Byla to nádherná plavba i přesto, že vítr skučel v rahnoví, přívaly slané vody zaplavovali palubu a obrovská bouře proměnila bílé dny v jednu hlubokou noc. Plul stále kupředu lákán písni, která zaplnila jeho mysl, jeho duši i jeho srdce. Plul na své lodi do neznáma, ale v jeho srdci nebylo místo pro strach. Byl v něm klid, pokoj, víra a naděje.
Až jednoho večera zakotvil námořník svou loď u malého korálového ostrova zrovna ve chvíli, kdy konečně bouře ustála. A tam jí spatřil. Okamžitě se rozhodl jí nikdy už neopustit. Stála tam nádherná nymfa se smyslnýma modrýma očima. Stála tam a čekala, aby mu nabídla domov plný štěstí, domov naplněný sny a krásou lásky. Podlehl námořník kouzlu čarovného zpěvu a odměnou se mu stali dny i noci naplněné harmonii energií touhy a divokých vášní. Zapomněl na celý okolní svět a on i jeho loď měli navždy zůstat tak, pevně spoutáni s malým atolem.
Ale ne lidé, pouze Vládci osudu rozhoduji o cestách všech bytostí, a jejich plány přestože, mají jistě svůj smysl, jsou těžko smrtelníkům pochopitelné. Po krátkém klidném létu, se jednoho dne, náhle zvedli na moři obrovské vlny a nebe ztemnělo silnou bouří. Blesky rozzářili černou oblohu ohnivými paprsky zkázy a vítr smetal všechno, co mu stálo v cestě. Námořník věřil v sílu své lodi a odmítl se podřídit vůli osudu. Nehodlal se vzdát své milované nymfy a odvezl jí z ostrova dřív, nežli atol stačila zničit síla živlů. Brzy našli novou klidnou zátoku u nevelkého skalnatého ostrova. Nebe bylo opět blankytně modré, všude vládl klid a harmonie. Radovali se námořník s modrookou nymfou a věřili, že zvítězili nad osudem. Jak byli tehdy oba pošetilí. Netušili a nemohli vědět, že Vládci osudu trestají každou vzpouru. Před tím co se má stát, nikdo neuteče. Moře opět ztemnělo a tentokrát zlo zvítězilo. Nebohá nymfa zahynula, zasažena kletbou Vládců v náruči námořníka. Než odešla do říše světla, zanechala mu dítě, děvčátko zrozené z lásky a štěstí.
A tam začalo první putování námořníka, odsouzeného za svou vzpouru vůči osudu, k věčnému bloudění po nekonečném oceánu života. Mnoho času uplynulo od okamžiku, kdy zůstal sám opuštěn na břehu malé zátoky, obklopené temnou hradbou skal. Sám s malým uzlíčkem v náruči. Tím uzlíčkem byla, tehdy ještě malá, dcera jeho milované nymfy. Jediného, co mu po ni zůstalo. Nádherná modrooká nymfa opustila tento svět. Ztichl její zpěv a čas snů a pocitů štěstí, zmizel ve vlnách hlubokého moře. Ve svém nitru zůstal námořník náhle osamocený. Jeho duše onemocněla a srdce ozdobila hluboká jizva…