Harmonie dialogu

6. ledna 2013 v 18:10 |  Čas kolem mne
Dialog dvou lidí, jenž jsou si blízcí, se postupem času buď rozvine v nekonečné harmonizujíci konverzace, nebo ustrne ve vývoji a změní se v disharmonii názoru a postojů k sobě. Ego každého jedince, tak ze strachu ztráty jedinečnosti volí cestu boje. Častá varianta je, pokuď jedna z osobnosti, respektivě jeji ego, ve vztahu nabyde výraznejšího postavení, potom se stává jeden naslouchající a druhý pouze hovoříci.
Je zcela bezpochyb že nejprázdnějšim pocitem ve vztahu je pocit osaměni. Samota sama od sebe se da změnit pokud nalezneme někoho s kým najdeme společne zájmy či postoje k věcem a životu. Pocit osamění je rána, která se nezhojí pohým citem, abychom potlačili vnitřní samotu, potřebujeme dialog, potřebujeme, aby nám někdo naslouchal a zároveň, byl pro nás tak zajímavý, abychom dokázali my naslouchat jemu. Osamoceni vede k smutku a smutek je počátkem cesty k zatracení duše.
V dialogu dvou lidí, není prostor pro nucené přestávky. Čekání nutí přemyšlet o věcech, které jsou samozdřejmosti jen do chvíle, kdy tento status pro ně přestane platit. Nedostáva-li se nám dialogu, uzavíráme se zpravidla do sebe. Ve chvili, kdy jsme uvedeni do této nucené nečinnosti si zpětně uvědomujeme, zda máme opravdu dost dostatečných důvodu trávit svůj život čekanim. Je li naše odpověď kladná, pak je vše v pořádku a znamená to, že nesouladná forma dialogu nám vyhovuje. Je to příklad neharmonizujicího dialogu, který přesto svým účastníkům, dává pocit naplnění a souladu. Trápi li nás však nejistota, zda mlčící slepá poslušnost k jednomu z partnerů je opravdu správná, toužíme li po prosazení vlastních představ a názoru a nemáme pocit, že ten prostor máme, měli bychom sve důvody setrvání v dialogu, přezkoumat. Dialog dvou lidi, který se změni v monolog, prvotni pouto zájmu pomalu roztrhává, až se často roztrhne zcela.
Jsou typy osobností, které hledají posluchače, který jim bude oddaně jen naslouchat a přitakat. Takových lidí je mnoho, každému se líbí hovořit o sobě, o svých úspěšich i neoprávněných prohrách. Je velmi malo těch, kteří chtějí jen mlčet a naslouchat, bez možnosti a snahy žít samostatně svůj život. Přejímaji tak sny a přání silnějšího a své vlastní zahazuji a ničí. V dialogu partnerů mlčíci jedinec se snaží z partnerství odejít a nema-li k tomu z nějakého důvodu možnost, ztrácí se do sebe sama, do světa hluboké samoty a osamocení. Je jako předčasně utržené poupě růže, jenž zesychá ve své kráse, aby se posléze rozpadlo v prach, aniž by naplnilo svůj osud a ukázalo světu krásu svého květu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama