O pocitu osamnění

18. listopadu 2012 v 18:35 |  Čas kolem mne
Jednou přijde čas, kdy se staneme samozřejmostí. Den, kdy naše přítomnost se stane všední. Den,kdy se nikdo našemu počínání nebude divit. Kdy budeme brání takový jací v tu chvíli jsme. Bez poznámek a sociálních projevů okolí. Den, kdy se staneme součásti prostředí ve kterém žijeme. Bude to den, na který všichni dlouho čekáme?
Stále opakujeme : "Co na mě všichni vidí, co jim vadí? Proč se o mě starají?" …a najednou - Nic! Zmizí otázky typu " Co děláš? Co jsi zažil? Co by jsi přál?" Nic!
Okamžik, ve kterém nesejde na tom jak vypadáme, nesejde na naší náladě. Bude zcela jedno, zda jsme či nejsme přítomní. Je přece jasné, že tu jsme a pokud ne, že přijdeme. Je zcela logické, že úkoly nám dané, splníme. Že to v čem se na nás druzí mohou spolehnout, vykonáme. A - nic! Už nestojíme za poděkování, milé pousmání, drobné pohlazení, či jen za malou poznámku. Všichni hovoří o sobě, o svých strastech, nápadech a snech, ale už nikdo se neptá jak se cítíme, jak se máme a co se nám během dne udalo. Nikdo nás nebude postrádat, déle než je běžné. Nikdo nás nepřivitá s překvapivym očekáváním - "Konečně tady."
V tu chvíli staneme se součásti života druhých. Stejnou součásti jako budovy v okolí, jako stromy naproti, jako vzduch kolem nás. Máme dané své místo u stolu, svou pevnou židli, svůj hrnek a ve skříni svou oblíbenou kávu. Máme opravdu všechno? Dosáhli jsme toho oč jsme tak usilovali? Nebo právě v této chvíli nebudeme mít vůbec nic? Kde leží pravda poznání?
Žijeme obklopeni "svými" lidmi, kteří nás znají, důvěřuji nám, spoléhají se nás, ale jsme opravdu s nimi? Jsou oni s námi? Nejsme ve skutečnosti sami? Co by se stalo, kdybychom nebyli? Chyběli by služby na které jsme okolí naučili, nebo bychom chyběli my? Byl by tu někdo jiný? Zůstalo by po nás snad trvalé místo v pamětí druhých? Komu by vyprávěli své nářky a touhy? Je to opravdu to po čem jsme tolik toužili? Ztratili jsme snad svou jedinečnosti i veškerý zájem o sebe sama?
Poznání této odpovědi, vždy znamená ztrátu všeho. Všeho čeho jsme chtěli a všeho čeho jsme dosáhli. Totální ztrátu lidského společenství. Návrat zpátky už možný není. Začarovaný kruh vnitřní samoty. Tak dlouho z vlastního strachu ze samoty, usilujeme o společnost druhých až zavedení do jejich životů zůstáváme sami. Doba kolem nás nepřeje jedinečnosti, odsuzuje ji jako kult ega a dává příkladem obětování těch, kteří ztratili své já ve prospěch společnosti. Aby v jediném okamžiku byli někteří vyvoleni vyzvednuti a následně i oni zapomenuti v davu. Chci být jedinečný, nikdy zcela poznaný a nikdy ne zcela pochopený. Byť odsouzený společnosti, byť sám se svým vlastním světem, přesto nikdy nebýt zapomenut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama