Součastnost

11. listopadu 2012 v 10:51 |  Čas kolem mne
Součastný svět je plný emocí, které na jedné straně přinášejí pocity spokojenosti, zářivé sebejistoty až pýchy. Nebo i štěstí a radosti ze života jako takového. Na druhé straně je zde spousta okamžiků, které nás dokáží zarmoutit, hluboce pokořit naší duši. Nezdary a neúspěchy jsou příčinou naších smutků, depresí, lhostejnosti a marnosti života.
Zmizela už zcela poetika radosti z života jako takového a nahradili ji hmatatelné jistoty. Kdo vlastní prostředky, je milován. Milován vášnivou láskou doby. A když je zcela zničen a bez materiálních prostředku, pak bývá ponechán v plén marnosti osudu. Je zcela všední záležitosti, že ubližujeme a je nám ubližováno. Bojujeme proti sobě, místo abychom spolupracovali. Důvěru nahradila prozíravost. Věrnost jistota a víru klam. Ač uprostřed společnosti, přesto každý je sám, zavřený za olověnou bránou vlastního ega. Zasloužíme si snad lítost? Ne. Topíme se ve vlastních emocích sebepozorování, jako v hlubokém močále temného lesa. Chceme vlastnit, chceme řídit, nařizovat a žít dle svých přání a představ. Bez ohledu na druhé. Ano, tomuto říkáme, nový život.
Oponentům lžeme, že nerozumí ani dnešní době a ani nám. My chceme jen … Co vlastně chceme?
Jsme jak malé haštěřivé děti, jak opilci s kocovinou, jak malomyslní blázní, žijící ve vlastním světě fantazie, ignorující vše, co zavání realitou. Chceme aby druzi naslouchali naším nářkům, bolestem či strastem. Ať hlavně naslouchají trpělivě a vždy, když potřebujeme. Vždyť náš život je proti jejich životu, tak pestrý, napínavý a plný změn. Noblesně nazýváme tuto dobu hektickou, snad jen proto, abych zakryli pravé důvody, naší neochoty podílet se na životech druhých v míře větší než-li je pro nás nezbytné, nebo prospěšné. Mottem doby je věta " Nemám čas." Křičíme a zacpáváme si uši, nebo jen odcházíme, chtějí-li druzí něco sdělit nám. Jsou přece tak nudní a neschopní. Jejich životy jsou suchopárné a bezstarostné.
Přichází snad doba plná malomyslnosti a smutku? Mizí snad tichá radost z přítomností druhých? Touha pomáhat, touha společně tvořit a žít, víra v nekonečno? Stáváme se těly bez duší, roboty současnosti, bez vnějších citů a projevů pospolitosti?
Pohrdáme těmi, kteří žebrají o pomoc a vzhlížíme k těm, kteří bez milosti kráčí životem vpřed. Jsme osamoceni a sami ve svém boji. Žádost o pomoc je považována za slabost, smrt za přirozený vývoj a život za odměnu určenou vyvoleným. Podivná to doba. Doba jenž měla být poznáním a společenstvím se stava dobou zaslepenosti a vlastní izolace.
A i v této temnotě se nacházejí světlonoši, kteří odolávají tlaku společnosti a zatvrzele se řídi prastarými zákony lidského spojenectví. Jsou často velmi neviditelní. Ze svou maskou všednosti ztrácí se v davu a jen občas svou zářící duši posvítí na cestu těm, jimž jejich vlastní světlo pohaslo. Jsou zde, aby nám naslouchali. Jsou zde, aby ty co zbloudili z cest, zpět na cesty přiváděli. Mlčící živé balvany.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama