Listopad 2012

O pocitu osamnění

18. listopadu 2012 v 18:35 Čas kolem mne
Jednou přijde čas, kdy se staneme samozřejmostí. Den, kdy naše přítomnost se stane všední. Den,kdy se nikdo našemu počínání nebude divit. Kdy budeme brání takový jací v tu chvíli jsme. Bez poznámek a sociálních projevů okolí. Den, kdy se staneme součásti prostředí ve kterém žijeme. Bude to den, na který všichni dlouho čekáme?
Stále opakujeme : "Co na mě všichni vidí, co jim vadí? Proč se o mě starají?" …a najednou - Nic! Zmizí otázky typu " Co děláš? Co jsi zažil? Co by jsi přál?" Nic!
Okamžik, ve kterém nesejde na tom jak vypadáme, nesejde na naší náladě. Bude zcela jedno, zda jsme či nejsme přítomní. Je přece jasné, že tu jsme a pokud ne, že přijdeme. Je zcela logické, že úkoly nám dané, splníme. Že to v čem se na nás druzí mohou spolehnout, vykonáme. A - nic! Už nestojíme za poděkování, milé pousmání, drobné pohlazení, či jen za malou poznámku. Všichni hovoří o sobě, o svých strastech, nápadech a snech, ale už nikdo se neptá jak se cítíme, jak se máme a co se nám během dne udalo. Nikdo nás nebude postrádat, déle než je běžné. Nikdo nás nepřivitá s překvapivym očekáváním - "Konečně tady."
V tu chvíli staneme se součásti života druhých. Stejnou součásti jako budovy v okolí, jako stromy naproti, jako vzduch kolem nás. Máme dané své místo u stolu, svou pevnou židli, svůj hrnek a ve skříni svou oblíbenou kávu. Máme opravdu všechno? Dosáhli jsme toho oč jsme tak usilovali? Nebo právě v této chvíli nebudeme mít vůbec nic? Kde leží pravda poznání?
Žijeme obklopeni "svými" lidmi, kteří nás znají, důvěřuji nám, spoléhají se nás, ale jsme opravdu s nimi? Jsou oni s námi? Nejsme ve skutečnosti sami? Co by se stalo, kdybychom nebyli? Chyběli by služby na které jsme okolí naučili, nebo bychom chyběli my? Byl by tu někdo jiný? Zůstalo by po nás snad trvalé místo v pamětí druhých? Komu by vyprávěli své nářky a touhy? Je to opravdu to po čem jsme tolik toužili? Ztratili jsme snad svou jedinečnosti i veškerý zájem o sebe sama?
Poznání této odpovědi, vždy znamená ztrátu všeho. Všeho čeho jsme chtěli a všeho čeho jsme dosáhli. Totální ztrátu lidského společenství. Návrat zpátky už možný není. Začarovaný kruh vnitřní samoty. Tak dlouho z vlastního strachu ze samoty, usilujeme o společnost druhých až zavedení do jejich životů zůstáváme sami. Doba kolem nás nepřeje jedinečnosti, odsuzuje ji jako kult ega a dává příkladem obětování těch, kteří ztratili své já ve prospěch společnosti. Aby v jediném okamžiku byli někteří vyvoleni vyzvednuti a následně i oni zapomenuti v davu. Chci být jedinečný, nikdy zcela poznaný a nikdy ne zcela pochopený. Byť odsouzený společnosti, byť sám se svým vlastním světem, přesto nikdy nebýt zapomenut.

Hledání cíle

13. listopadu 2012 v 21:39 Čas kolem mne
Stojíme na cestě a hledíme daleko před sebe. Dopředu kam zapadá slunce a mizí až za obzor. Hledíme vpřed a tváříme se plni naděje, optimismu a hlavně velkého očekávání. Jsme smutní a podráždění, když obloha ztemní večerem a zakryje náš výhled vpřed.
Odmítáme hledět jen krátce na cestu před sebe. Chceme vidět dál. Chceme vidět snové cíle a tak spřádáme dalekosáhlé plány a zarputile všem tvrdíme tu hroznou lež, že bez velkých plánu, nelze žít. Bojíme se sklonit hlavu. Přizpůsobujeme se době a tak jak po nás vyžaduje součastná přítomnost, vysoko zvedáme hlavu, hledíme vpřed, vpřed za obzor, kde je zdánlivý blýskavý cíl. Přitom nevnímáme, že místo na kterém právě stojíme, je plné krás života, že už se nemusí nic tak nádherného opakovat. Nepřipouštíme si, že bychom svůj skutečný cíl, své štěstí, mohli mít před sebou jen pár kroků. A že ten blýskavý odlesk na obzoru, může být jen odraz zapadajícího slunce na černém kameni. Je přece doba dalekosáhlých cílů.
Malé květy radosti, rostoucí nízko nad zemí mnoho z nás ve chvatu překročí, čí dokonce zašlápne v honbě za zlatem na obzoru. A přitom stačí jen rozhlédnout se kolem sebe. Vždyť i v té největší mlze, bouří či temné noci, dokáže některý z malých květů radosti rostoucí nám u nohou, dát víru i naději mnohem větší než všechny studené poklady světa.
Snahou přizpůsobit se názorům davu a prostředí, svázáni odpovědnosti a názory jiných, zapomínáme na sebe sama. Na své skutečná přání a své sny. Zapomínáme a neuvědomujeme si, že i my jednou budeme zapomenuti. Je mnohem snadnější lhát, než vysvětlovat skutečné důvody svého chováni či svých postojů druhým. Naše okolí snadněji příjme lživá slova, která i mnohém lépe dokáže pochopit, než skutečné příčiny našeho chování. To bývá často v rozporu s představou druhých. Hledíme vpřed. Ve tváří ukazujeme odhodlání, ale v nitru skrýváme pochybnosti a strach. Utíkáme temnou noci za odleskem zapadajícího slunce na obzoru.
Přitom stačí jen zpomalit krok a pohlédnout na krásu noční oblohy. Zpomalit a počkat až úsvit slunce nás dožene sám. Pak na cestě před sebou uvidíme rozkvétat květy radosti. Zastavme se a vychutnejme si svůj svět.

Básničky IV

11. listopadu 2012 v 11:12
1.
studený podzim už chladí má záda
Občas se ptám zda máš ráda
ten vodopád slov a zvonění...
Zda postoj ke mně to nezmění
 
Studené ruce po teple touží
duše steskem se souží...
Jen nekonečné zbylo čekání
žádné světlo jen stmívání.
 
Chladné je srdce plné touhý
možná čeká jen na dotek pouhý
tvé dlani na mé hrudi.
Zahřej ho prosím, ať nestudí
 
Láská bývá plná čekání,
vášní i tajných přání...
Láska je života vírá
Na lásku... na lásku se i umírá
 
 
2.
Láska je krásná
je tichá
laskající člověka
je povzbuzení života
Je ale i krutá
nemilosrdná,zabíjející
nehledící na pláč obětí
a stále kráčející vpřed



3.
Nikdy se nevkráčí do stejné řeky
a přesto cítím stejný proud
přešli už roky a snad i věky
já jsem stále stejný bloud
Tvé oči jsou hluboké láskou
jsem jen nenasytný žrout...
Ruce máš něžné a pod tvou blůzkou
by ty moje chtěli plout
Hladím tě, dotýkám, žasnu
Nevidím, neslyším okolní svět
Jen rozum nevděčník
mě vrací ze snů zpět
Proč? Řeka je stejná a voda v ní…?
To je proud citů zraněných životem
Stojím už v řece po kolena
v očích slza,v srdci cítím sten...
Miluji,miluji,miluji
Hoří zas cit,co dávno měl zhnít
Mysl je bezbranná, zmatená, cizí
už zas nebude srdce mít klid ....

Součastnost

11. listopadu 2012 v 10:51 Čas kolem mne
Součastný svět je plný emocí, které na jedné straně přinášejí pocity spokojenosti, zářivé sebejistoty až pýchy. Nebo i štěstí a radosti ze života jako takového. Na druhé straně je zde spousta okamžiků, které nás dokáží zarmoutit, hluboce pokořit naší duši. Nezdary a neúspěchy jsou příčinou naších smutků, depresí, lhostejnosti a marnosti života.
Zmizela už zcela poetika radosti z života jako takového a nahradili ji hmatatelné jistoty. Kdo vlastní prostředky, je milován. Milován vášnivou láskou doby. A když je zcela zničen a bez materiálních prostředku, pak bývá ponechán v plén marnosti osudu. Je zcela všední záležitosti, že ubližujeme a je nám ubližováno. Bojujeme proti sobě, místo abychom spolupracovali. Důvěru nahradila prozíravost. Věrnost jistota a víru klam. Ač uprostřed společnosti, přesto každý je sám, zavřený za olověnou bránou vlastního ega. Zasloužíme si snad lítost? Ne. Topíme se ve vlastních emocích sebepozorování, jako v hlubokém močále temného lesa. Chceme vlastnit, chceme řídit, nařizovat a žít dle svých přání a představ. Bez ohledu na druhé. Ano, tomuto říkáme, nový život.
Oponentům lžeme, že nerozumí ani dnešní době a ani nám. My chceme jen … Co vlastně chceme?
Jsme jak malé haštěřivé děti, jak opilci s kocovinou, jak malomyslní blázní, žijící ve vlastním světě fantazie, ignorující vše, co zavání realitou. Chceme aby druzi naslouchali naším nářkům, bolestem či strastem. Ať hlavně naslouchají trpělivě a vždy, když potřebujeme. Vždyť náš život je proti jejich životu, tak pestrý, napínavý a plný změn. Noblesně nazýváme tuto dobu hektickou, snad jen proto, abych zakryli pravé důvody, naší neochoty podílet se na životech druhých v míře větší než-li je pro nás nezbytné, nebo prospěšné. Mottem doby je věta " Nemám čas." Křičíme a zacpáváme si uši, nebo jen odcházíme, chtějí-li druzí něco sdělit nám. Jsou přece tak nudní a neschopní. Jejich životy jsou suchopárné a bezstarostné.
Přichází snad doba plná malomyslnosti a smutku? Mizí snad tichá radost z přítomností druhých? Touha pomáhat, touha společně tvořit a žít, víra v nekonečno? Stáváme se těly bez duší, roboty současnosti, bez vnějších citů a projevů pospolitosti?
Pohrdáme těmi, kteří žebrají o pomoc a vzhlížíme k těm, kteří bez milosti kráčí životem vpřed. Jsme osamoceni a sami ve svém boji. Žádost o pomoc je považována za slabost, smrt za přirozený vývoj a život za odměnu určenou vyvoleným. Podivná to doba. Doba jenž měla být poznáním a společenstvím se stava dobou zaslepenosti a vlastní izolace.
A i v této temnotě se nacházejí světlonoši, kteří odolávají tlaku společnosti a zatvrzele se řídi prastarými zákony lidského spojenectví. Jsou často velmi neviditelní. Ze svou maskou všednosti ztrácí se v davu a jen občas svou zářící duši posvítí na cestu těm, jimž jejich vlastní světlo pohaslo. Jsou zde, aby nám naslouchali. Jsou zde, aby ty co zbloudili z cest, zpět na cesty přiváděli. Mlčící živé balvany.

Básničky II.

9. listopadu 2012 v 12:18
1.
Natáhni dlaň
Teď sevři svoje prsty
Slyšíš ten tlukot ?
To bije moje srdce


2.
Lehký dotek
na místo ve tváří
...ván dechu
mlčenlivý souhlas
...nežný polibek

3.
Zachvěla jsi se.
Nebylo to zimou.
To zvědavá ruka
vklouzla pod košili
...a začla si hrát...

2. Nymfy a najády

4. listopadu 2012 v 18:46 Příběh námořníka
Svět nekonečného oceánu obývá mnoho rozličných tvorů žijících ve vodě nebo na souši. V mořích blízko ostrovů žijí překrásné bytosti napůl ženy a napůl ryby. Najády a nymfy. Tak jsou nazývané, podlé své povahy a schopností. V tomto světě představuji dva typy žen. Nymfa i najáda, jako každá žena, především touží po vztahu s mužem. Po spojení, které by jí zaručilo splnění jejich vlastních představ a snů. Námořník je jednou z takových mužských bytostí, po niž tyto bytosti touží. Nymfa v příběhu charakterizuje vášeň a zamilovanost, podobně jako najáda, hledá lásku muže, ale na rozdíl od ní i po letech společného partnerství, staví na první místo touhu po dotyku a blízkosti svého vyvoleného. Vyjadřuje lásku v nejvyšší podobě, bez pochybnosti a zrady. Zatímco pro najádu, která je sice rovněž přitažlivá a často i velmi smyslná žena, láska znamená především vlastnictví a materiální zabezpečení vlastního života.
Rozdíl mezi nymfou a najádou, je hlavně ten, že nymfa, postupem času ztratí rybí ocas a změní se v suchozemského tvora. Silnou, soběstačnou bytost, bez možnosti opustit, bez cizí pomoci, pevninu. Získává, za to schopnost tvořit a budovat své sny, svůj pozemský domov sama, nepotřebuje k tomu nutně ani muže, ani jinou z bytostí tohoto světa.
Najády jsou naproti tomu, proměnlivé bytosti, které se mění v suchozemského tvora jen po dobu milostných vzplanutí, nebo po dobu měsíčního úplňku. Přes den obeplouvají svůj ostrov a lákají námořníky, aby zakotvili své lodě u jejich ostrova. Námořníci omámeni kouzlem jejich písní, vábení vůni a krásou jejich těl, slouží najádám jako pracovní síly a na jejich ostrovech buduji a tvoří jejich sny, bez ohledu na svoje vlastní. Takové společenství trvá zpravidla jen do chvíle, kdy zevšední písně touhy a smyslné vášně se promění v každodenní rutinu. Nebo do doby, kdy najáda zjistí, že možnosti, které jí námořník mohl nabídnout, jsou vyčerpány. Z roztomilé bytosti se stává nepříjemná, náladová bytost, která nemá chuť na vlídnost ani laskavost. Zklamaný námořník, pokud není dříve vyhnán z ostrova, sám od sebe nakonec odpluje a najáda vábí k sobě dalšího mořeplavce.
Jsou i najády, které vlastní tak členitý ostrov, že u něj kotví více lodi najednou, aniž by o sobě navzájem námořníci věděli. Nikdo neumí tak skrývat pravdu pod maskou lží, jako táto divoká stvoření. Najády pohrdají nymfami pro jejich vlastnost stát se suchozemcem a pro jejich ohleduplnost k přáním a snům jiných tvorů. V představě vzdáni se možnosti absolutní svobody plout kamkoliv, vidí najáda útlak a zotročení. Jen velmi málo z nich, zažije v životě pocit nymfy, která z nejvyšší hory ostrova, hrdě a spokojeně zhlíží na dílo uskutečněné podle svých představ a snů za poledne, kdy sluneční paprsky prosvítají všechna temná zákoutí pevniny a poukazují na všechny krásy, které může příroda ostrova nabídnout. Tak jak loď symbolizuje pro námořníka naplnění a smysl života, tak to ostrov znamená pro nymfu či najádu. Jsou velmi silné a obratné a každá z nich dříve či později se stává majitelkou jednoho z ostrovů, kterých je v mořích nekonečno. Pro ně je ostrov místem, které mění v domov, podle svých snů a představ. Ostrov, by se měl stát především domovem pro ně, pro její děti a třeba i pro muže, kterého si sami vyvolí.

Nymfy, najády či jiné bytosti ženské bytosti umí zpívat písně, jejíž melodie vyjadřují pocity, které v mužích vyvolávají touhy lásky a chtíče. Každá, píseň je zcela jedinečná a oplývá kouzelnou moci, byt slyšena jen tím, komu je určená. Je zpívána ne ústy, ale srdcem. Zpěv to je vábení žen, které lákají osamocená a roztoužena srdce mužů do svých náručí. Protože i v lidském světě jsou to ženy, které pomoci smyslné vášně, dokážou přemoci i ty nejsilnější tvory, tak i v tomto světě, jsou zdánlivě slabí tvorové, tou nejsilnější bytostí. Muži, jsou pro ženy jen nebezpečná kořist. Protože někdy nezkrotná vášeň roztouženého muže může se lehce stát pro neopatrnou lovkyni její zkázou. Roztoužený muž neovládá své tělo rozumem. Je li zamilován, jde za svým cílem, bez ohledu na nebezpečí a strasti cesty. Láska, která dokáže naplnit každou mužskou bytost pocitem euforii slastí, je zároveň hlavní příčinou jejich zhouby. Mnoho námořníků plavících se za vábivými hlasy roztoužených najád či nymf, ztroskotalo a zahynulo v bouřlivých vlnách oceánu.

Cesta

4. listopadu 2012 v 17:44 Básně
Čas v písek změnil skály
tam kde kdysi jsme stáli
zůstala prázdna pustina

Spolu v teple jsme si hráli
vesele se všemu smáli...
teď v srdci chlad a zima

Za obzor vpřed do dáli
s naději jsme spěchali
za štěstím života.

Navždy nás sny rozdělí...
U cesty kam jsme nechtěli
jen rozcestník zůstal stát.

Každý z nás šel v jiný směr
já na jih ... ty na sever.
Strachu? Kdo by se bál.

Místo zlata jen temná hora
marně na mě přítel volá
...písek zpět cestu svál.

Daleko jsme již od sebe
nad každým z nás jiné je nebe
...pryč je vše co jsem si přál.

Na kraji prázdné temnoty
pod hlavu dám své boty…
....kéž na věky bych spal.