25.Nezaměstnaný

6. března 2018 v 9:18 |  Čas kolem mne
Za oknem drobný déšť skrápí kraj. Studené kapky vody se noří do promrzlého koberce hnědé trávy, aby ji znovu probudil k životu. Blíží se jaro. Je cítit ve vzduchu, je slyšet ve zpěvu kosů i déšť ho nese ve svých kapkách. Za pár dnů se krajina promění z rezavě hnědé na jasnou zelenou. Slunce znova prozáří rodící se listy a první motýly se prolétnou třepotavým letem nad první trávou.
Na okenním parapetu bytu, kde bydlím, už rozkvetly květy téměř všech orchidejí. Stojím nad nimi a pozoruji přes skleněné tabule okna svět pode mnou. Z výšky sedmého patra se všechno zdá malé a nicotné. Lidé velikosti odrostlejších mravenců, auta podobná angličákům i domky ze stavebnic Lego. Všechno je malé, jen starosti, které obklopuji mou mysl, jsou stejně velké a ponuré, tak jako před mnoha měsíci. Ani jarní déšť je neproměnil v radostné myšlenky, ba ani ptačí zpěv je nezahnal do kouta.
Počítám den za dnem od okamžiku, kdy jsem musel opustit zaměstnání a proměnil se v nepotřebnou věc současnosti. Žádný cit, žádné slovo, žádná útěcha nedokáže zahnat chmurné myšlenky. Dynamická vnitřní síla se pomalu propadá do tiché nečinnosti. Stránky s nabídkami práce se už dávno staly ranní rozcvičkou mysli. Odpovědi potencionálních zaměstnavatelů se stále stejnou nabídkou otrocké práce za méně než mizivou mzdu, mě už také nepřekvapí. Toužím po dobré práci, po pocitu dosaženého úspěchů, po pocitu zasloužené mzdy a po chvíli odpočinku, kdy si za vydělané peníze budu moci dopřát radosti, které potěší mou utrápenou duši, kdy budu moci obdarovat své blízké drobnými dary a radost v jejich očích bude mi vytouženou odměnou.
Tak jak studené kapky drobného deště, tak studí marné čekání moji mysl. Nadšení se mění ve vzdor, touha po úspěchu dostává barvu hořkého zklamání a chuť po změně, už neroste, už stagnuje, schne a mizí pod náporem marnosti. Venku za oknem začne za pár dnů jaro. V mé mysli končí podzim a mrazivá všednost zabíjí všechny touhy a přání.
Ze sklíčenosti v srdci čekám na okamžik, kdy mi nezbude už žádna možnost, než přijmout pracovní podmínky otroka, který se plahočí celý den v práci, aby na sklonku dne, ulehl ke krátkému spánku, na jehož konci začíná další den nekonečné roboty. Bez vidiny zasloužené odměny, neboť jeho mzda jen stěží pokryje nejnutnější životní potřeby součastného světa. Přes okenní tabule pozoruji svět. Svět pode mnou. Svět, jehož i já jsem součásti a kladu si otázku "Co bude dál?".
 

Cesta

8. února 2018 v 7:57 | Igun
Sotva se narodíš, už tě někdo vede
cestu ti určuje, kudy máš jit dál
Na nohou, stojíš, vzdoruješ tomu
podle sebe, žít by sis přál

Právo a povinnost, okovy společnosti
drží tě v zajetí snů
Sny hranice nemají, tak jako láska
jenž sluncem je všech dnů

Miluj a žij, jak líbí se tobě
navenek ohýbej hřbet
Život je svoboda, na jehož konci
na hrob ti položí květ

25.Hledání kořenů

8. února 2018 v 7:11 | Igun |  Čas kolem mne
Je víc a víc populárnější vytvářet rodokmeny svých rodin. Jména spolu s daty narozením a úmrtím tvoří stromovou strukturu předků vybraného zrozence. Kolik z nás je pyšných na to, že ví, jak se jmenoval jeho pradědeček či prababička. Po vzoru šlechty z dob feudalismu, opájíme se představami velikosti vlastních rodů, bez ohledu na jejich činy nebo zásluhy. Vytváříme si tak skutečnou historii vlastní rodiny nebo jsme jen namyšlené děti, které vůbec nepochopili význam rodokmenu, význam znalosti vlastní rodiny?
Co to jsou kalendářní data? Souhrn čísel určující okamžik v čase, podle lidstvem vytvořeného měřidla. To, co je pro nás zdánlivě tolik důležité číslo, je pouze okamžik v čase, kdy se ten, či onen člověk narodil a kdy zemřel. Můžeme spočítat jak dlouho žil. A co dál? Jaký ten člověk byl? Co uměl? Co si přál dokázat? Jaké měl sny a přání? O co usiloval a co chtěl vytvořit? Nic takového z těchto čísel nevyčteme.
Rodokmeny si vytvářeli na počátku světa vladaři, ne proto, aby nezapomněli jména svých předků, ale proto, aby nezapomněli původní důvody, jež jejich rody určili vládnout a panovat. Galerie soch nebo obrazů, těch co byli před nimi, nebyli galerii pouhých portrétu, ale galerii činů předků. Ctít rodokmen vlastní rodiny, znamená ctít sny a plány těch, kteří tu byli před námi. Vždyť jsou sny, které jedna generace začne a až ta další teprve může dokončit.
Dnešní doba, kdy posedlost tvorbou rodokmenů zažívá svůj rozmach je dobou plnou nadšenců ohánějící se jmény svých předků. Pyšníme se jmény, jejichž prapůvod je často zahalen dalekou minulostí a přitom víme jen velmi málo o snech a přáních svých rodičů, o jejich životě a osudu. Otáčíme se zády k budoucnosti a zapomínáme na současnost. Proč, tolik energie věnujeme minulosti, když nechceme pokračovat v tom, co naší předkové konali? Možná proto, že to nevíme a možná ani vědět nechceme. Můžete namítnout, že o tomto rodokmen není. Ale je! Jen my jsme si upravili jeho význam vedení pohodlnosti a soustředěnosti pouze sami na sebe.
Po mnoha letech přemýšlení jak a proč, rozhodl jsem se také zapátrat v historii a hledat "odkazy" svých předků. Bude to těžké, protože většina z těch, jejichž jméno nosím, mi už na moje otázky odpovědět nebude moci a já se tak možná nikdy nedozvím, o čem snili a po čem toužili. Promeškal jsem mnoho času.
O to víc se teď musím pustit do práce. Doufám, že při tom hledání, nejen naleznu prapůvod "svého" odkazu rodiny, ale podaří se mi i shromaždit informace, které ponesou moji potomci, jako svůj odkaz dál.
 


Samhain

2. listopadu 2017 v 7:15 | Igun

Cesta v mlze

28. září 2017 v 20:13 | Igun |  Básně
Když cesta je dlouhá a nikde nekončí
těžká břemena na zádech tlačí
Mlha okolo, chlad proniká tělem
na život myšlenky se ztrácí

Nevidím cíl, nevidím už Tebe
Jen cestu v mlze stoupat vzhůru
Na zádech strastí nesu fůru
do nohou chlad mě zebe

Toužím po slunci, po jeho teple
Smutek mě rdousí, nemohu dál
Ztěžka jdu stále, tam kde cesta se ztrácí
Kam zmizelo všechno, co jsem si přál?

Svítíš mi na nebi prý jako hvězda
… jen mdle světlo proniká tmou
Navenek úsměv, uvnitř srdce strach doutná
že se mi navždy ztratíš v mlze nad hlavou

Cesta je dlouhá, spánek ve mně sílí
Trýzní mě otázky proč ještě jít dál?
Na chvíli se zastavit, břemena složit
na věky usnout bych si teď přál …

Nejistota

21. září 2017 v 11:08 | Igun |  Básně
Za okny zpívá meluzína
z polí vítr bere prach
slunce se k západu kloní
z nocí co příjde mě jíma strach ...



Realita

9. května 2017 v 20:20 | Igun
Normální je to co znám!
A to v čem se nevyznám?
Jen bláznovstvím může být.
Jak někdo tak může žít?

Z rozhledny se stovka dívá lidí
každý něco jiného z ní vidí.
Pole, louky, temný les.
A ten? Prý čápa co dítě nes …

Směju se módě současnosti.
A hudba? Ta je jen k zlosti.
Jak se tváří? Jak se chová?
Tohle děla? A teď zas znova!

Rozdíl je jasný v normálnosti
o tom nejsou pochybnosti.
Každý to ví a každý zná ...
Normální jsem přece já!

Začátek

7. února 2017 v 12:56
Když se člověk zahledí do své minulosti, často ho napadá spousta otázek, co by kdyby. Ve svých životech jsme udělali všichni mnoho rozhodnutí a spoustu z nich ještě uděláme. Každé z těchto rozhodnutí bylo a je přitom výsledkem dané situace v tom jediném okamžiku. Mnohdy jen o chvilku dříve nebo později, rozhodli bychom se jinak. Pokud se nad tím zamyslíme, rozhodnuti je řetěz událostí, která konáme soustavně a z nichž jen některá považujeme za natolik významná, že se k nim ve vzpomínkách vracíme. Čas je tím okamžikem, kterým všechno začíná. Rozhodnutí, která jsme učinili, jsme vždy udělali podle nejlepších zkušenosti a znalosti, která jsme měli. O rozhodnutích není potřeba pochybovat. Stalo se. Není prospěšné se v budoucnosti trápit otázku, proč a ani doufat, že jsme mohli všechno změnit.
Osud se skládá z cest mnoha bytosti vzájemně pospojovaných, přičemž nezdar jedné bytosti znamená úspěch pro jiné. Proto jsem přesvědčený, že osud jako takový, změnit nelze. Toho čeho sám ve svých vzpomínkách lituji, je způsob, jakým jsem svá rozhodnutí udělal. Slov, která jsem řekl a nemusel. Rady, které jsem mohl dát a nedal. Okamžiku, kdy jsem mohl někomu poděkovat a nevyužil jsem toho. Vždyť to co neuděláme teď a myslíme si, jak mnoho na to máme času, bude zítra vzdálenou minulosti, která už nepůjde zvrátit.
Před mnoha lety jsem v domnění, že se blížím ke konci své cesty, začal zapisovat své vzpomínky i své úvahy v domnění, že najdu ospravedlnění pro své nezdary a životní neúspěchy. To co jsem našel, je víra, že všechno co konáme a děláme, včetně závažných rozhodnutí, jsou ukazatelé, které nás vedou vpřed po široké cestě osudu. Široké proto, že můžeme jít dál i tak abychom umožnili jít po stejné cestě i druhým. Budeme-li se hrnout bezohledně vpřed, abychom druhým bránili v jejich cestě, logicky sami budeme padat a tvrdě si prodírat svou cestu vpřed.
Od mého rozhodnutí začít psát uplynulo mnoho času, už šetřím slovy na papíře i na klávesnici. To, že jsem se mohl vypsat ze svých výčitek a úvah, mi dalo sílu zpovědi. V tomto mi pomohl i tento blog, na kterém jsem mohl psát své úvahy, bez toho aniž bych si kladl otázku, zda je bude někdo číst. Veřejný blog je zpovědnice, ve které vyjadřujeme své skryté myšlenky, ve které odhalujeme své představy a přání, beze strachu z toho, že bychom byli někým zesměšňování či zatracování. Když v sobě dusíte slova, o která se nemůžete podělit, je to jakoby, jste dusili sami sebe. Nejde o to, aby někdo tyto slova vyslyšel, jde o to, vypustit ta dusící slova ven, ven ze svého nitra, abyste je mohli slyšet i vy sami. Tam venku totiž znějí úplně jinak než ukryté v nitrech vašich těl.
A tak nyní, očištěn od svých pochybnosti kráčím po cestě osudu dál, vědom si své vlastní hodnoty a také toho, že nejsem ničím menším a ani větším, než všichni Ti, co kráčejí stejným směrem se mnou. Konec cesty, o kterém jsem si myslel, že se blíží, se stal vlastně novým začátkem.

Ještě jednou vztahy

1. listopadu 2016 v 8:23 |  Kniha Stínu aneb co skrývá světlo.
Každá živá bytost nevědomky hledá jinou bytost. Proč? Existuje mnoho filozofických otázek k tomuto tématu. Podstatné je, že ze všech myšlenkových dohadů vyplývá, že hledání druhé osoby je v těsné souvislosti s pocitem osamění a samoty. Člověk potřebuje člověka. Pro svůj smysl života, pro přežití a možná i pro schopnost žít. Zdá se vám to nadnesené? Je spousta těch, kteří tvrdí, že miluji samotu a jsou nejraději sami. Prý, že nikoho k životu nepotřebuji. Nevěřím a pochybuji. Historie nikoho takového nezná. A pokud se to tak někdy stalo, bylo to následkem nedobrovolných vnějších události nebo vlivem psychické poruchy dané osobnosti. Ano jsou lidé, kteří preferují samotu. Život single. Chtějí to tak, ale i ve skutečnosti, nebo skrývají jen strach z možného nezdaru při soužití s druhým člověkem? Možná mají jen strach z omezení vlastní svobody, protože každý vztah je kompromisem možností.
Samotáři působí navenek silně ve své samotě, uvnitř jsou osamělí. Lidská bytost je po stránce citu nejkřehčí bytosti světa. Sílá lásky umí člověku dodat tolik energie, že to občas hraničí až z nemožnosti. Stejný cit v opačném případě umí život člověka ukončit. Strach z toho, že bude člověk zotročen city, které ho budou vázat k druhému, může vést k volbě života bez pevného partnerství. Krátkodobé nebo omezené vztahy nepřinesou a ani nemohou přinést člověku potřebné pocity smyslu života. Osobně to přirovnávám k alkoholickým seancím, které ač jsou sebelepší, druhý den zůstává po nich jen pocit prázdnoty spojený s kocovinou. Ano dost lidí v pozdějším věku zůstává samo. Jenže často je to jen tím, že jejich druh nebo družka, zemřeli dříve a oni nedokázali překonat bolest v duši. Dobrovolně, i když proti své vůli, zůstali bez partnera. Ale ani takoví lidé nemusí být zcela sami. Je spousta jiných vztahu, než ten milenecký a některé z nich svou intenzitou a silou umí milostný vztah i překonat.
Kdo a jak určuje, že ten, jeden z mnoho milionu, je pro nás tou nejlepší volbou? Existuje vůbec někdo takový? Nebo je všechno jen dílem sledu náhodných události? A síla vztahu je schopnost přijmout vlastnosti a postoje partnera, vytvořit spolu s ním vzájemně respektující kompromis, který oběma bude poskytovat nejen dostatek pocitů osobní svobody, ale vzájemně dodávat energii lásky, nutnou pro život.

Druhý listopad

31. října 2016 v 7:17 | Igun |  Básně

Tichá je mrazivá noc podzimu
Zahrada křížů plná, v poli tu stojí
Mihotavé světla svící ozařuji jména
vytesaná do mramoru

Měsíc září na nebi plném hvězd
Na kraji hřbitova oči do tmy svítí
To zvědava liška přišla vzdát hold
hrobům pokrytých kvítím

Barevné věnce i kytice prosté
Plno, plno hořících svící
V zemi dlí těla neživých blízkých
co nemohou, tuto krásu již zřítí

Nenosím věnce ba ani květy
Plamínek ohně mám ve své hrudi
Ne jeden den, po celý rok
vzpomínka na mrtvé v srdci mě studí

Kamenná deska je pro ty neznalé
Pro mě je tehdy, jen včera
Hromada květu čas zpátky nevrátí
I kdybys stokrát chtěla.

Kam dál